BUENOS AIRES 3.část

BUENOS AIRES

3. část

Původně jsem byla rozhodnutá, že tuto část věnuji psaní o muzeích a galeriích. Ale nakonec to bude jinak. Chci zde popsat své postřehy a zážitky, které nás při, více než, měsíčním pobytu v Buenos Aires potkaly.

Lidédé v B.A. jsou velmi různorodí. Potkáte tady hlavně bělochy, ale v hojné míře i Asiaty. Těch je opravdu hodně. Někteří jsou “ čistí “ , ale většina už je namíchaných. Černochů velice málo. Spíše jednotlivci.

K “ Číňanům “ chodíme na večeři. Ti se, tak jak je to u nich zvykem, velice dobře v tomto městě uchytili. Tuhle jídelnu obhospodařuje zřejmě jedna rodina. Starý pán sedí zvenku u dveří, které jsou stále dokořán a “ hlídá “. Je to taková “ funkce “ jenom na oko. Ale má pocit, že je užitečný. Zbytek rodiny kmitá uvnitř. Je to jídelna, kde si sami nandáte jídlo, jdete si ho zvážit a poté zaplatíte. Mají velmi širokou nabídku. Od studené kuchyně přes různé úpravy masa, ryb, omáčky, přílohy. Je to dobré a levné.

Dalším zážitkem je doprava. Musíte si koupit SUBE kartu, na kterou jezdíte v autobusech, příměstských vlacích, v metru. Naštěstí můžeme jezdit oba na jednu. Akorát si jí musíme vždycky podat a přiložit k turniketu. A pořád hlídat, aby byla dostatečně “ nabitá “.

Jezdíme hlavně metrem. To má 5 linií. Ve stanicích, kde se jednotlivé trasy kříží ( až tři najednou ), jde občas o zdraví. Zkuste vystoupit ze zcela narvaného vagonu, kam se proti vám derou další lidi. Musíte jít hlava nehlava. A vydržet.

Téměř vždy nastoupí do vagonu nějaký “ taky muzikant “. Nejhorší jsou ti, kteří mají ke své produkci na hudební nástroj zesilovač. V uzavřeném prostoru vagonu zní basová kytara přes zesilovač fakticky děsivě. A vy nemáte úniku.  Pak jdou vybírat peníze. No, není to romantika?

Jeden, velmi slunný den, jsme se rozhodli, že pojedeme na koupaliště. Recepční v hotelu nám našel čísla autobusů a my vyrazili. Stanici Retiro jsme našli v pohodě. Za chvíli jel autobus číslo 33 a my nastoupili. Jedeme, jedeme, dlouho jedeme. Je vedro. Po hodině a půl dojedeme na konečnou. Koupaliště nikde. Asi už je vám jasné, že jsme jeli na druhou stranu. Takže ještě o něco déle jedeme zpátky. Po zhruba 3 ½ hodinách jsme na místě. Jsou už 3 hodiny odpoledne. Jdeme k pokladně a tam zrada. Vstupné je 200AR$ pro jednoho. Asi 250 Kč. To se nám, vzhledem k pokročilé hodině, platit nechce. A tak skončila naše návštěva místního koupaliště.

Slunit se chodíme do parku s “ kytkou “, kde jsou dřevěná lehátka, pofukuje větřík a my si spokojeně čteme.

Jedeme na výlet do městečka Tigre. Hodinu od B.A. příměstským vlakem. Leží v deltě řeky Paraná. Je protkáno kanály, na kterých jezdí lodě různých velikostí a zaměření. Všechny náklady se vozí po vodě. Mají tady divadlo, kasino, tržnici s rukodělnými výrobky. Kdybych měla pracovat v B.A., tak bych chtěla v Tigre bydlet. Jsme rozhodnuti, že zůstaneme až do večera. Jenomže nám udělalo čáru přes rozpočet počasí. Kolem 17 hodiny se zatáhlo a začalo krápat. Po chvíli už lilo jako z konve. Déšť přišel asi po měsíci. Tak jsme se museli sklonit před přírodním živlem.

Jednoho dne, konkrétně 8. 3., jedeme “ domů “, vystoupíme z metra  a jsme v šoku. Celá široká avenida je ucpaná ženami. Obrovský průvod od Casa Rosada – prezidentského paláce až k budově Kongresu. Na transparentech čteme hesla za osvobození žen od nadvlády mužů. Některé, hlavně ty mladé, jsou nahoře bez. To se Pepovi líbí a chce se dívat. Mně z toho ale běhá mráz po zádech a chci jít domů. Je zde hodně policistů. Doma v hotelu si pouštíme televizi a dozvídáme se, že stejné protesty jsou ve Španělsku i Itálii. Tady v Buenos Aires bylo kolem 800 000 žen v ulicích.

Máme i zážitek s pokusem nás okrást. Sedíme v sobotu na lavičce, v parku plném lidí, a čteme si. Najednou dostanu zásah něčím mokrým do čela. Podle množství si říkám, asi se vypustil holub. Sdělím to Pepovi a on na to, že dostal také. Kolemjdoucí dvě ženy hned nabídly pomoc ve formě kapesníčků. Jsme ohození i na zádech. Ženy nás tak podivně postrkují, abychom stáli zády k sobě. Pepa se otáčí k lavičce, aby si z batohu vzal další ubrousek a kde se vzal, tu se vzal muž, který už měl v každé ruce jeden batoh a chystal se s ním zmizet. Naštěstí mu to nevyšlo. Pepa na něj houknul, ať zmizí a kupodivu mu porozuměl. I česky. Ženy najednou také urychleně odešly. Zjistili jsme, že ona látka, která nás ohodila, je pouze nějaká tmavá hmota smíchaná s vodou. Ani nezapáchá. Zúčastněné osoby jí na nás zezadu hodily, abychom se zvedli a odešli od lavičky. Vše dobře dopadlo. A jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré. Od toho okamžiku jsme opět v plném soustředění a pohotovosti.

Navštívili jsme také galerie. Buenos Aires je městem, kde z budov, které už nemají využití udělají galerii. Z bývalé budovy pošty a celnice v přístavu je centrum kultury. Pořádají se koncerty, výstavy, je zde divadelní sál.

Nacional Museum of Fine Arts je velká výstava, která jde napříč staletími. Jsou zde sochy od Augusta Rodina, obrazy od El Greca, Picassa a dalších velikánů. Můžete zde pobýt celý den a stejně máte pocit, že je to málo.

Představení opery Tři sestry  na motivy hry od Čechova v Teatro Colon patří ke kulturním zážitkům velkého ražení. Samotné divadlo je úžasné. Je z roku 1908, má 2 500 míst. Samotná opera je zpívaná v originále a nad jevištěm jdou titulky ve španělštině.

V Buenos Aires se dobře žije. Ceny jsou stejné jako v Čechách. Moc se nám tady líbí. Ale vše jednou končí a my se přesunujeme dál. Doslova a do písmene. Čeká nás Ohňová země a Patagonie.

  

Tak držte palce, ať tam nezamrzneme. A já vám o tom zase napíšu.

 

Milena

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cestopisy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.