CHILE
11.2.-17.2.2018
Do Chile přejíždíme z Argentiny, kam se budeme ještě vracet na delší dobu. Jedeme z Mendozy a cesta vede přes Andy. Je to naprosto úžasné. Kolem nás jsou hory a hory a zase hory.
U silnice jsou roztroušeny nádherné kameny všech možných barev a druhů. Okamžitě mě napadá, jaká by to byla paráda mít je doma v ateliéru a tvořit a tvořit a tvořit.
Projedeme tak 5 kilometrů dlouhým tunelem a jsme v Chile. Hranice je v pohodě. Opět všichni vystoupíme, seřadíme se jak ve škole a pod vedením řidiče si jdeme pro razítka. Mezitím nám vyndají na pásy zavazadla z autobusu a pošlou je rentgenem. Do Chile se nesmí dovézt žádné čerstvé potraviny. To hledá cvičený pes. Jedné ženě sebrali sendvič. Pejsek ho vyčmuchal.
Nastupujeme a jedeme dál. Ty metry, které jsme nastoupali, musíme zase sestoupat. Jedeme krokem, protože serpentiny jsou velmi ostré. Je tady hodně motorkářů. Vidíme i běhající sportovce. Asi je nějaký závod přes Andy. Po řece jedou rafty. Je na co se dívat.
Blížíme se do místa našeho pobytu.
SANTIAGO DE CHILE.
Metropole státu. Kolem 6 milionů obyvatel. Vše se zde odehrává pod dohledem okolních And. Do města je naprosto nemožný příjezd na nádraží. Úzká silnice ucpaná auty a mezi tím se mají vytočit patrové autobusy. Ale jsme tady.
Bydlíme v bezvadném Ecohostelu. Dům je celý pomalovaný a uvnitř velmi příjemné prostředí. Pro nás velice příznivé to, že je zde k dispozici stolní počítač,na kterém stahujeme všechny fotky a hlavně videa na flashku a externí harddisk. Paráda.
I v Santiagu je hodně parků, které hojně navštěvujeme. Tak jako chodí lidé joggovat, my si děláme legraci, že chodíme parkovat. Pepa říká, že se z nás stávají experti přes parky.
Ten nejzajímavější se jmenuje CERRO SANTA LUCIA. Jde se sice po spoustě schodů, ale výhled stojí za to. Fontánky, jezírka, vyhlídky, lavičky. Trávíme zde celé odpoledne. My už se vlastně ulicemi, na kterých se musíte stále někomu vyhýbat a uhýbat ani moc pohybovat nechceme.
MUSEO DE BELLAS ARTES rozhodně stojí za návštěvu. Současné moderní umění zastoupené sochami, fotografiemi, obrazy. V zadní části budovy sídlí i Akademie výtvarných umění.
Přicházíme k prezidentskému sídlu. PALACIO LA MONEDA. Jeho jméno znamená “ palác mincí “. Budova sloužila původně jako mincovna. Zde byl v roce 1973 poražen režim tehdejšího prezidenta Salvadora Allendeho a vlády se na dlouhé roky ujala vojenská junta v čele s Augusto Pinochetem.
Hlavním náměstím je PLAZA DE ARMAS s velkým kostelem, ve kterém sloužil v lednu mši papež František. Ústředním bodem náměstí je kašna oslavovaného libertadora ( osvoboditele) Simóna Bolívara. Stojí na místě dřívější šibenice.
Je zde spousta starých soch, ale i moderní umění zastoupené žulovým sousoším od Francisca Gazitúa. Ten má krásné sody i v jiném parku.
Velkým zážitkem jsou prodejny zmrzliny. Hojně je navštěvujeme a stále máme z čeho vybírat.
Ovšem největší událostí pro nás je návštěva společnosti LATAM. Proč to ? Letíme s ní na RAPA NUI ( Velikonoční ostrovy ). O tom ale napíšu samostatný článek.
Že Santiaga se přesouváme do Valparaísa.
VALPARAÍSO
Pablo Neruda o tomto městě řekl : “ Valparaíso, jak jsi absurdní….nikdy sis neučesalo vlasy, nikdy jsi nemělo čas se obléci, život tě vždy překvapí “.
Nebyl jediným umělcem, který propadl kouzlu Valparaísa. Básníci, malíři, filosofové si toto přístavní město zamilovali.
Ze Santiaga je to skoro “ co by kamenem dohodil “. Pouhých 102 km. Jedeme mezi vinicemi, rovinami a horami.
Valparaíso má necelých 300 000 obyvatel. Je to město z kopce do kopce. Ohraničené Tichým oceánem a Andami. Kamkoliv tady jdete, je to buď nahoru nebo dolů. Nic mezi tím.
Bydlíme asi tak uprostřed. První naše kroky, při průzkumu města, vedou do přístavu. Valpo je hlavním obchodním přístavem Chile. Je zařazeno na seznamu UNESCO. Tím stoupl počet turistů zde. Je pravda, že za celou naši dosavadní cestu ( od 21.11.2017 ) jsme nepotkali tolik turistů jako tady.
Valparaíso je nesmírně barevné město. Každý dům v úzkých uličkách má na fasádě namalovaný svůj příběh. Nebo je alespoň barevný. Modrý, červený, zelený, fialový v různých odstínech. Není třeba se honit za jednotlivými památkami. Celé město je jedna památka. Úzké uličky, schodiště, ze kterých vás večer bolí lýtka, ascensores ( lanovky ), bez kterých se navečer už neobejdete. I my, každý den při návratu domů, jednu z nich používáme.
Na jednom z nejvyšších bodů města, v San Sebastianu, je dům Pabla Nerudy. Chilského spisovatele, který v roce 1971 získal Nobelovu cenu za literaturu. Toto jméno je pseudonym, který si vybral podle našeho Jana Nerudy.
Chodíme jen tak uličkami, občas si dáme kávičku, mariscos a ceviche k jídlu, vínečko na chuť. Je teplo a před námi cesta na Velikonoční ostrovy. Co více si můžeme přát.
Tak jestli vás to bude zajímat, jak to na Rapa Nui vypadá, počkejte na další článek.
Milena