ZIMBABWE

ZIMBABWE

Vnitrozemský stát na jihovýchodě Afriky. V době koloniální ( Spojené království ) byl známý pod jménem Jižní Rhodesie. Nezávislost získal 18. dubna 1980. Rozlohou ( 390 580 km2 ) a počtem obyvatel ( 17 milionů ) se řadí kolem 60 místa na světě. Ovšem ekonomickou  vyspělostí je jeden z nejchudších států Afriky.

No a my sem jedeme, abychom viděli další z divů světa – Viktoriiny vodopády.

Z botswanského Francistownu jedeme do zimbabwského Bulawaya vlakem. Ten je čistý, prostorný a jede na čas. Cestou dostáváme do pasu výstupní razítko  z Botswany. Na hranicích nastupuje zimbabwský úředník. Platíme každý 30 $ a do pasu nám nalepí, ručně vyplněné, zimbabwské vízum. Naprosto bez problémů. Ani nemusíme vystoupit z vlaku.

V Bulawayu se hned ptáme na možnost vlaku do Victoria Falls. Jezdí každý den v 19, 30 h. První třída spacího kupé stojí 12 $ / osoba. Hurá. Hned se stavíme do fronty na lístek. U okýnka nám dochází humor. Spací jsou vyprodány, volné pouze k sezení v ekonomické třídě. Toť trochu problém. Jede se přes noc,  plus mínus 12 – 15 hodin. Na druhý den nelze rezervovat. Jedině přijít ráno kolem 8 h. a doufat, že budou ještě lístky do spacího kupé. Pokladní nás posílá k “ šéfové stanice “ a ta rozhoduje, že pro nás lístky do 1. třídy jsou. Paráda.

Máme spoustu hodin čas, tak jdeme do města Bulawayo. Do bankomatu. Problém. V celé zemi nevydávají bankomaty peníze. Máme zbylé botswanské puly ( 140 ) a za ty v bance dostáváme 10 zimbabwských dolarů. A to ještě netušíme, že mají kurz 1 : 1 k americkému dolaru.

   

Konečně přijíždí vlak a my můžeme nastoupit do našeho spacího kupé 1. třídy. No páni, to teda koukáme. Špinavé, zchátralé, opotřebované. Bez lůžkovin. Ale co, jsme tu sami, můžeme si lehnout a hlavně se můžeme zamknout. A tak dojedeme do Victoria Falls.

    

VIKTORIINY VODOPÁDY

Leží na řece Zambezi mezi Zimbabwe a Zambií. Patří mezi největší vodopády na světě. Objevil je roku 1855 skotský cestovatel David Livingstone a pojmenoval je po královně Viktorii. S těmito vodopády je spojeno i jméno českého cestovatele Emila Holuba. Ten je v roce 1875 prozkoumal a zmapoval.

Od nádraží jdeme do hotelu pěšky. Cestou si měníme, na ulici, peníze. Za 1 $ dostaneme 3 ZWD.  V Zimbabwe byla v roce 2008 nesmírná hyperinflace. Místní nám nabízejí ke koupi, jako suvenýr, bankovky v hodnotách několika desítek milionů.

     

Náš hotel je vlastně kemp. Domečky se střechou ze slámy. Společné toalety, sprchy. Připadáme si jako na pionýrském táboře. Je tady i bazén s lehátky. Pokoj je velký, ale kromě dvou postelí, stolu a 2 židlí, nic dalšího. Nevadí. Hlavně, že jsou vodopády.  

Hned druhý den k nim jdeme. Platíme vstup 30 $ / osoba. Začíná pršet, ale to nás přece neodradí. Voda padá z útesu vysokého 120 m do úzkého ( 130 m ) a hlubokého ( 140 m ) kaňonu. Šířka vodopádu je 1 800 m.

Vodní tříšť vyráží z kaňonu vzhůru, takže vlastně prší shora i zdola.

Špatně se fotí. Máme kameru i tablety celé mokré. Ale je to zážitek. Hukot padající vody je impozantní.

Další den neprší a my jdeme na hraniční most mezi Zimbabwe a Zambií.

     

Je odtud vidět ke kaňonu s padající vodou. Most je bezvízová zóna. Tak se na “ skok “ dostáváme i do Zambie.

Seznamujeme se s místním umělcem.

 .   

Procházkou kolem řeky Zambezi, kde vidíme hrochy, končí náš pobyt ve Victoria Falls. Opět na noc, tentokrát autobusem, odjíždíme do hlavního města Harare.

     

HARARE

Město bylo založeno jako Salisbury roku 1890. K přejmenování na Harare došlo roku 1982. Počet obyvatel je kolem 2 milionů.

     

Je to sice hlavní město, ale tomu odpovídá pouze centrum. Tam vidíme vysoké, prosklené budovy, hlavně banky. Většinou zavřené. Stejně nemají peníze. Zbytek města vypadá poněkud zanedbaně. Odpadky na zemi, díry v asfaltu vyplněné vodou. Každý den jsou prudké deště.

U benzínových pump stojí dlouhé fronty aut. Benzínu je málo. Čeho je tady ale dost, jsou kostely. Různého vyznání a všude plno lidí. No, v něco nebo v někoho lidé téhle chudé země věřit musí.

                  

Zimbabwe je zemí, kde je spousta umělců – sochařů. Sochy jsou umístěny volně v prostoru. Žádný plot, žádné hlídání. Kameny pro “ sochařinu “ jsou volně k dispozici.  

.   

 .  

Po 3 dnech opouštíme Zimbabwe. Tentokráte letecky. Směr Tanzanie – Dar es Salaam. A já vám o tom zase napíšu.

Tak zatím.

Milena

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem ZIMBABWE

BOTSWANA

BOTSWANA

Vnitrozemský stát na jihu Afriky. Od roku 1885 až do roku 1966 zněl název státu Bečuánsko. Tehdy získala země samostatnost a změnila název na Botswanu. Byla to jedna z nejchudších zemí britských kolonií. Zlom nastal rok po osamostatnění, kdy zde byly objeveny naleziště diamantů. V letech 1975 až 1990 rostla její ekonomika nejrychleji na světě.

Rozloha státu je 600 370 km2 a pouze 2, 2 milionů obyvatel. Opravdu to není přelidněná země.

Kromě diamantů má Botswana ještě jedno bohatství. Tím  je delta řeky Okavango. Největší vnitrozemská delta na světě. V letním období dešťů nastávají záplavy, které přilákají obrovské množství divokých zvířat. Ne nadarmo patří delta řeky Okavango mezi sedm divů Afriky a v roce 2014 byla zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO.

A to je vlastně důvod, proč do Botswany jedeme. Cesta z Pretorie do Gaborone je v pohodě. Autobus pohodlný, klimatizace přiměřená, spíme, čteme a za 7 hodin jsme na místě.

Kromě nás je v autobusu ještě jedno “ bílé “ děvče. Dáváme se do řeči a zjišťujeme, že je to Rakušanka, která žije v Londýně. Pepa si může zase “ pokecat “ německy. Amy, tak se jmenuje, jede také do Gaborone a odtud autobusem do Maunu. Máme stejnou trasu, takže se budeme vídat.

Přechod hranice mezi Jihoafrickou republikou a Botswanou je rychlý. Výstupní razítko, vstupní razítko a je to. Žádné vízum, žádné placení. Jediná aktivita je, že před překročením hranice si musíme stoupnout do jakési bedničky s mokrým hadrem. Že by desinfekce ????!!!!

Jsme v Botswaně. V hlavním městě Gaborone jsme za chvilku.

GABORONE

Vystupujeme z autobusu u benzínové pumpy Shell. Mimochodem, benzín zde stojí 8 pula, což je zhruba 17, 50 Kč. Hned se nás ujímá aktivní “ rádoby “ taxikář. Odveze nás do našeho Pa’nshaa BnB Guest Housu. Je večer, tak jsme rádi, že jsme “ doma “.

Ráno snídaně a jdeme do města. No, je to takové město neměsto. Moderní úřednické budovy a vedle nich “ lívance “ od krav. Všude je hodně daleko. Jdeme asi hodinu, než přijdeme do “ centra “. Dávám schválně do uvozovek, protože si nepředstavujte klasický střed města. Tady nic takového není. Žádné náměstí, žádná radnice, žádný kostel.

Úřednické budovy podél silnice, nákupní centra s parkovišti. Rozestavěné objekty.

Náhodně potkáváme Amy, která večer odjíždí autobusem do Maunu. My do Maunu letíme další den.

U jedné z budov, se zlatou kopulí a na ní socha s mečem v ruce, se zastavujeme a fotíme. To ještě netušíme, že je to budova soudu a fotit se nesmí. Pracovnice ostrahy nám nařizují ( a dohlížejí, zda vykonáme ), že musíme fotky vymazat. Tak to uděláme, ale ony neví, že je z toho “  koše “ zase vrátíme. No, jo. Jiná země, jiný mrav.

Gaborone je opravdu zvláštní. Centrum je vystavěno podél silnice, ale jinak nic dalšího okolo. “ Asfaltka “ je pouze na hlavním “ tahu “, v bočních “ ulicích “ jenom prašná cesta. Ale vilky jsou tam pěkné. Sice se mezi nimi prochází stádo koz, ale to patří k místnímu koloritu.

Dva dny zde úplně stačí. Odlétáme do Maunu, který leží v oblasti delty řeky Okavango.

MAUN

Výchozí bod pro safari a hlavně pro návštěvu delty řeky Okavango. Bydlíme v krásném, africkými dřevěnými sochami vyzdobeném, bungalovu. Má jedinou nevýhodu, že je odtud všude daleko. Na letiště pro nás, naštěstí, přijel řidič z hotelu.

 .

Maun je roztažený do daleka. Centrum je kolem autobusového nádraží, kde jsou i obchody a bankomaty. To nás, až tak, nezajímá. Máme úplně jiné plány. Let helikoptérou nad Okavangem. Jdeme hledat, kde se můžeme objednat. Spolu s námi chce letět i Amy, se kterou se v Maunu opět setkáváme.

Vše se podařilo zařídit a let helikoptérou máme před sebou. Na letišti procházíme kontrolou a vyzvedává si nás “ náš “ pilot. Je to Kanaďan a veze nás k helikoptéře. Je akorát pro 3 osoby. Nemá dveře, takže asi stokrát kontroluji, že mám opravdu zapnutý pás. Pro nás 3 je to první let helikoptérou.

A letíme. Na uši si dáváme sluchátka a rázem vypadáme jako profíci.

A už jsou pod námi vidět první zvířata. Zebry, které se tam prohánějí, buvoli. Ze vzduchu jsou dobře vidět, ale na fotkách jsou malinkatí. Nevadí, třeba uvidíme i větší zvířata.

Je to tady. Pod námi je menší stádo slonů, které se jde napít. A ve vodě jsou vidět hroši. Vše završují žirafy, které se spokojeně popásají na větvích stromů.

Jsme náramně spokojeni. Krajina pod námi by měla být v této době celá pod vodou. Vyčnívat by měly pouze stromy. Ale neprší a díky tomu jsme viděli tolik zvířat. I pilot se tomu podivoval.

Loučíme se s Amy. Další den odjíždíme autobusem do Francistownu. Máme sice část cesty stejnou, ale Amy chce jet brzo ráno a my až tak kolem 10. A co se nestalo. My už sedíme v autobuse a najednou se objeví Amy. Ona spala v kempu u řeky a ráno se tam objevil hroch. Asi hodinu ho fotila a natáčela, proto se zdržela. Takže jsme zase spolu. Amy ale vystupuje asi v polovině trasy v malém městečku fGweta. Tak, teď už opravdu rozloučení.

FRANCISTOWN

Je pro nás pouze “ přestupní stanice “ do další destinace.

  

Přijíždíme kolem 17 h. a hned si kupujeme lístek na vlak na druhý den. Spíme  v Galleria Hotelu, který je vyzdoben sochami ženských hlav. Pro mě je to inspirující. Ráno vstáváme brzo a v 7 hodin odjíždíme vlakem do ZIMBABWE. Ale o tom, jak vše proběhlo, vám napíšu až příště.

Tak zatím.

Milena

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem BOTSWANA

PRETORIA

PRETORIA – PROVINCIE GAUTENG

Jihoafrická republika má zvláštní uspořádání hlavního města. Má v podstatě tři. Sídlo zákonodárné moci – Kapské město, sídlo soudní moci – Bloemfontein, sídlo výkonné moci – Pretoria. Ta je díky tomu je uznávána jako hlavní město celého státu.

Pretoria nepatří, co do počtu obyvatel, mezi světová velkoměsta. Vlastní město má  kolem 1 milionu obyvatel, celá aglomerace Tshwane zhruba 2, 5 milionu.

Pretoria byla založena roku 1855 Martinem Pretoriem, ale jméno dostala po jeho otci Andriesim. V říjnu 1931 se Pretoria stala městem, ale ještě v rámci Jihoafrické unie. 31. 5. 1961 byla vyhlášena Republika Jižní Afrika ( Jihoafrická republika ) a Pretoria zůstala hlavním městem.

Po, vlastně až útěku z Johannesburgu, je Pretoria skoro “ balzámem “ na duši. Město není přeplněno lidmi, nikdo si nás tady nevšímá, nevnucuju se nám, nechce si na nás sahat. Připadáme si tady “ normálně “ a ani já nemám strach.

 .

Tím, že Pretoria leží v nadmořské výšce 1370 m. n. m., a přesto je obklopena kopci, je vám asi jasné, co bude následovat. Ano, každodenní déšť proložený lijákem a silnou bouřkou. I my jsme “ postižení “. Brodíme se po kotníky vodou, pláštěnky moc nefungují a vypadáme jako zmoklé slepice. Teda Pepa jako zmoklý kohout.

Velkou atrakcí je místní Národní zoologická zahrada. Tam musíme. Venku je příjemných 29 °C, poloslunce, tak vyrážíme. Jdeme pěšky, protože cestou máme ještě několik lokalit, které chceme vidět.

Ale už jsme přede “ dveřmi “ do ZOO. Platíme vstup, 110 R na osobu, tak snad toho hodně uvidíme.

První “ zvíře “, které si můžeme prohlédnout, jsou plameňáci. Úžasní. Je jich hodně. Mají nádhernou barvu a zajímavé “ uložení “ krku a hlavy.

Ale už na nás čekají sloni. Sice zpovzdálí, trochu zaprášení, ale přesto majestátní. Žirafy se jdou také podívat, cože se to tady venku děje.

My však směřujeme k výběhu se šelmami. První na řadě jsou tygři. Dokonce  je můžeme vidět i v pohybu, z čehož máme velkou radost. Přiznám se, že tady na vlastní oči vidím zvíře, se kterým jsem do té doby setkala jenom ve filmu. Bílého tygra. Je majestátní.

Vedlejší výběh je vyhrazen lvům. Nikdo nikde. Až do doby, kdy přijíždějí pickapem zaměstnanci. Protúrují auto a najednou se z prostoru pod námi ozve ohromný lví řev. Pán tvorstva dává o sobě vědět. Všichni čekají, kdy se objeví. Ale kde nic, tu nic. Nevylezl. Chlapi z pickapu začnou pískat. A najednou se objevují 2 lvice a mladý bílý lev. Tak nakonec máme přece jenom fotky.

A jdeme ke hrochům. V zelené vodě vidíme dva ohromné hřbety. Nehybné. Že bychom neměli ani trochu štěstíčka?! Máme. Jeden se pohnul, obrací se a otevírá tlamu. Dokonce jde z vody ven. Paráda.

Nosorožci jsou kolosální. Červení od hlíny, nehybní, ale jsou blízko.

Pavilon goril. Jsme za silným sklem. Gorily jsou hrozivé. Tváří se moc moc zle. Jedna jde směrem ke mně. I když stojím za sklem – v bezpečí, mám velmi nedobrý pocit. Co kdyby…….!

V oddělení vodních živočichů nacházíme nejen krokodýly, ale i tučňáky. S těmi se loučíme se ZOO.

 .

Jeden den se vydáváme k budově Státní správy. Je to, svým uspořádáním, zajímavá stavba. Ještě více zajímavá je ovšem 9 m vysoká bronzová socha, která před ní stojí. Ano – NELSON MANDELA. Pro černé obyvatele Jihoafrické republiky naprostá modla.

Náš pobyt v Pretorii i v Jihoafrické republice končí. Dovolím si proto malé zhodnocení měsíčního pobytu v JAR.

Pokud bych měla doporučit město k návštěvě, tak 1 – 3 :

  1. Kapské město – slunečné, Stolová hora, Mys Dobré naděje, dobrá doprava po městě, krásná pláž, Waterfront.
  1. Knysna – leží na Garden Route, “ evropské “ lázeňské městečko, zajímavé okolí, záliv Indického oceánu, Waterfront.
  1. Pretoria – hlavní město – důležitá Státní správa, ZOO – největší v Africe, bezpečná doprava z Johannesburgu díky Gautrainu
  1. Durban – hlavní centrum Zuluů, koloniální budovy, hodně Indů díky Mahatma Gándhímu, velké pláže, velký přístav
  1. Port Elizabeth – přístav, park s památníkem, ale jinak ne moc zajímavé město
  1. Johannesburg –  tady se mi nelíbilo, docela jsem se i bála, už bych sem nejela

 

Zítra, 5.2.2019, odjíždíme do Botswany. Nevíme, co nás čeká, ale rozhodně vám o tom napíšu.

Tak zatím.

Milena

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem PRETORIA

PROVINCIE KWAZULU / NATAL A GAUTENG

PROVINCIE  KWAZULU / NATAL A GAUTENG

Provincie KwaZulu / Natal je jednou z devíti provincií Jihoafrické republiky. Její součástí jsou Dračí hory i pláže Indického oceánu. Jejími dávnými obyvateli je národ Zulu, který má za sebou pohnutou historii tvořenou válkami s Búry a později s Brity.

KwaZulu / Natal vznikla roku 1995 z původní provincie Natal, která byla zrušena. Její rozloha je 92 100 km2. Hlavním městem je Pietermaritzburg. Největším je Durban.

Provincie Gauteng neboli Země zlata. Rozlohou nejmenší 18 178 km2, ale nejlidnatější ( přes 10, 5 mil. ) provincie Jihoafrické republiky. Největším městem je Johannesburg, hlavním městem Pretoria. Vznikla až roku 1994 sloučením tří provincií. Je hospodářsky nejvyspělejší.

Je provincií vnitrozemskou, daleko od břehů Indického oceánu.

DURBAN

V jazyce zulu se nazývá eThekwini. Jedno z největších měst Jihoafrické republiky. Současně největší město provincie  Kwazulu / Natal. Má kolem 4 milionů obyvatel.

Je to město Zuluů – původních obyvatel této části Jižní Afriky. Jsou drobnější postavy, mají i jiný výraz v obličeji. Rozhodně jsou, na pohled příjemnější než klasičtí černoši. 

. .

Vasco de Gama připlul na toto místo 25. prosince 1497. Byly Vánoce, tak dostalo jméno Rio De Natal ( Vánoční řeka ). V roce 1823 zde byla založena osada, která se v krátké době stala městem. V roce 1835 bylo, na počest správce Kapské kolonie Benjamina d’Urbana, přejmenováno na Durban.

Jsou zde odlišné kultury obyvatelstva. Největší zastoupení mají Zuluové. Dále potomci búrských a britských kolonizátorů a následně Indové, kteří sem přišli v roce 1860.

Ve městě pobýval 20 let také Mahátma Gándhí. Je po něm pojmenována jedna z hlavních ulic města. Pepa se hned nechal vyfotit u značky s názvem ulice.

Durban je pěkné město. Má všechno. Nejdůležitější přístav afrického kontinentu, tržiště, mešity, rikšy, luxusní hotely a kluby.

A hlavně moře a pláže. Těch je opravdu požehnaně. Mají ale jednu, dost podstatnou, chybu. Opět hodně fouká. Vlny jsou nepříjemně velké, takže na koupání to fakt není.

 .

Na pláži se sice ležet nedá, ale můžeme alespoň obdivovat místní “ písečné umělce “. Některá díla jsou dost úsměvná.

Cestou na letiště, do Johannesburgu letíme, nám dal hotelový řidič ( předci jsou Indové )  zajímavý tip na aktivitu v Johannesburgu. Máme navštívit Montecasino. Tak už tam “ letíme “.

JOHANNESBURG

Největší město provincie Gauteng. Přezdívané město zlata. Bylo založeno roku 1886, po nálezu zlata, jako osada horníků. Ložiska zlata jsou tady stále.

Je to ovšem i město velmi vysoké kriminality. Říká se, že největší na světě. Do  některých čtvrtí nechodí ani policisté.

My jsme si k bydlení vybrali čtvrť Sandton. Aniž bych to tušila při hledání na Bookingu, je dobře propojena, vlakem i autobusy společnosti Gautrain, s letištěm. Takže jsme v pohodě a hlavně bezpečně dojeli až “ domů “. Tam nás čekal rozkvetlý jasmín, ibišek, modrý bazén. Paráda.

Jedeme do Montecasina. Je to areál v “ naší “ čtvrti, ale poměrně daleko. Deset zastávek autobusem. Vystupujeme a rázem se ocitáme ve staré Itálii.

Vstupujeme  do budovy Montecasina prosklenými dveřmi……..a jenom vydechneme úžasem.

Jsme v jiném – italském – světě. Kavárny a cappuccino, pizza a nad námi modrá obloha s bílými “ beránky “. Je to ovšem kamufláž. Nad celým Montecasinem je klenba, což je do oblouku natažená plachta, která navozuje zdání oblohy.

Jdeme dál a “ stmívá se “. Nasvícené kašny, starý policejní Fiat. A najednou je noc. Dáváme si cappuccino a vzpomínáme na Itálii.

Abychom měli ale nějakou večeři ( za rozumné peníze ) odcházíme do současnosti a jdeme nakupovat.

Po dvou dnech odjíždíme opět vlakem Gautrain do Pretorie. Ještě před odjezdem chce Pepa strávit pár hodin v centru ( kolem nádraží ). Prý abychom poznali Johannesburg. Já se do toho moc nehrnu, protože se docela bojím. Ale překonám se a jdu.

Vyjdeme z bezpečného nádraží Gautrain. A spadneme rovnou do uličního chaosu. Hned jsou nám nabízeny “ služby “ místních. Naštěstí se zaměřují na Pepu. Pořád mu něco povídají, občas na něho sahají. A to se mu nelíbí. Jdeme do blízké galerie, kde můžeme alespoň něco vyfotit. Na ulici si troufáme jeden snímek a hned uklidit tablety a ještě na nich držet ruku.

         

No a i Pepa uznal, že nějaká procházka nepřipadá v úvahu. Jdeme zpátky na nádraží a odjíždíme. Naše návštěva  Johannesburgu byla krátká, ale já jsem fakt ráda, že jsme z tohoto města pryč. V Pretorii snad bude líp.

.        

O tom ale až příště. Mějte se fajn.

Milena

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem PROVINCIE KWAZULU / NATAL A GAUTENG

GARDEN ROUTE

GARDEN ROUTE – ZAHRADNÍ CESTA

Z Kapského města odjíždíme ” natěšeni “ na 9 – ti hodinový výlet po Garden Route. Autobus je velice pohodlný, máme dobrý výhled ( je to double – decker ) a my sedíme v patře. Jediné, co musím vytknout, je uvnitř mrazivá teplota. Jsme nabaleni jako polárníci.

Garden Route – je úsek jihozápadního pobřeží Jižní Afriky v délce zhruba 300 km. Název je odvozen od zelené a ekologicky rozmanité vegetace, která se zde hojně vyskytuje. Trasu lemují četné laguny a jezera. Je stále na co se dívat. Kopcovitá krajina se střídá s vinicemi, loukami se stády krav či ovcí.  Úrodná to oblast.

Na tom se velkou měrou podílí příznivé klimatické podmínky. Oceánské klima, s mírnými až teplými léty a mírnou chladnou zimou, má velmi příznivé teploty. Déšť je celoročně. Vyskytují se zde lesy i mokřady, ve kterých se daří téměř 300 druhům ptačích živočichů.

I to je důvod, proč byla v roce 2017 Garden Route přidána do Světové sítě biosférických rezerv UNESCO.

KNYSNA

Jedno z ústředních měst na Garden Route. Má kolem 30 000 obyvatel. Převažují černoši, ale my máme dojem, že jsme v evropském lázeňském městě.

 

Řeka Knysna – podle ní se město jmenuje – ústí do zálivu Indického oceánu. Tím vzniká brakická voda, která je vyhledávaným lovištěm ryb. Můžeme to potvrdit.

Všude, kde to jde, sedí rybáři a snaží se o úlovek všemi možnými způsoby. Nejvíce se daří ženám, které chytají na “ pytlačku “. Ti s pruty, olůvky, třpytkami……..no, tam jsme žádný úspěch nezaznamenali.

Je zajímavé, jakou návnadu všichni používají. Malé krabíky. Získávají je dosti zvláštním způsobem. Na tyči mají přidělanou jakousi plechovku dnem vzhůru. Zatlačí ji do bahna a spolu s ním tam “ nasají “ i krabíka. Dlouho je při této činnosti pozorujeme. Snažíme se pochopit, jak poznají, kde plechovku zanořit. Nepodařilo se. Jsou různá tajemství, která nám zůstávají neodhalena.

 

Navštěvujeme místní Waterfront, který není tak rozlehlý jako v Kapském městě. Přecházíme spojovací most do druhé části. Sotva uděláme poslední krok, ozve se zvon, zavřou se vrátka a most se hodně svižně začne zvedat. Projíždí katamarán. Až mě to vylekalo. Nejsem už nejmladší, tak se mnou opatrně.

Bylo tady hezky, i když se s námi Knysna loučí drobným deštěm. Nejsme z cukru, tak statečně pochodujeme na nádraží, odkud máme směr – PORT ELIZABETH. Další zastávka na Garden Route.

PORT ELIZABETH

Leží na úplném konci či vlastně už i trochu mimo Garden Route. Podle názvu je jasné, že se jedná o město přístavní. Bylo založeno roku 1820 sirem Rufanem Donkinem a pojmenováno na počest jeho zemřelé ženy Elizabeth. Na kamenné pyramidě v městském parku ( Donkin Reserve ) je deska s nápisem : “ Dokonalá lidská bytost, jež dala jméno tomuto městu.”

Bydlíme v úžasném Guest Housu na Mount Road. Jsme tady celý týden, tak nám Maria ( paní domácí ) dala k dispozici garsonku v přízemí, která má venkovní terasu. Na té každé ráno ( no spíše před polednem ) snídáme. Kuchyňka je dobře vybavená ( lednice, toustovač, vařič, varná konvice ), takže si můžeme připravit vydatnou snídani. Další jídlo máme až večer. Přes den ( je horko, tak není ani hlad ) si vystačíme s banány.

  

Naše bydlení je ve čtvrti “ bílých “. Port Elizabeth je město, kde z celkového počtu zhruba 1 milionu obyvatel, je kolem 60 % černochů. Mají to tady rozdělené na čtvrti “ bílých “ a “ černých “. My se snažíme pohybovat v té první lokalitě.

Náš první a, poté každodenní, dojem z města – hrozně tady fouká. Neustále a hodně. Díky tomu nám není horko, ale je to protivné.

Jednoho dne jsme se vypravili na pláž. Copak o to, pláž dobrá, Indický oceán také, ale ten vítr. Už jenom rozprostřít ručník na písek, za silného větru, je umění. Moc se nám to nedaří. No, nakonec si leháme  a začneme si číst.

Poryvy větru jsou hodně citelné. Písek máme všude. Doslova všude. Asi po hodině jsem to já, kdo už to nedává. Připadám si jako v pískovém zábalu. Tohle je vlastně  důvod, proč nemám ráda písečné pláže. Zvedáme se, snažíme se písek ze sebe setřást – marně,neboť jsme se zodpovědně namazali faktorem 50 a jdeme po pláži směrem k domovu.

Jsme jedni z mála lidí, kteří tady chodí pěšky. Jo, kolem nádraží je takových dost, ale v okrajových čtvrtích – ani náhodou. Všichni jezdí autem. Nám to ale vůbec nevadí. Pod Pepovým vedením dojdeme všude.

 

I do Fort Frederick. Pevnosti, ze které toho moc nezbylo. Obvodová zeď, v každém rohu dělo, namířené na město. Je z ní pěkný pohled na přístav.

Při jedné z procházek jsme se seznámili s Díem. Je to Senegalec, který, ráda bych napsala – se živí – průvodcovstvím cizinců po městě. Mluví německy, anglicky, španělsky, italsky. Momentálně má, u náměstí s radnicí, stánek se suvenýry, které ale nikdo nekupuje. Jeho průvodcovské služby a jazyková vybavenost nemají využití. Škoda.

  

Parky, ve kterých tráva prahne po vodě, komický tvar domu, zvláštní umělecká venkovní tvorba. To vše nabízí Port Elizabeth.

.  

My už se ale těšíme na další zážitky v dalším městě.

V pátek, 25. 1. 2019, opouštíme Kapské provincie a přesouváme se do DURBANU. Centrum provincie Kwazulu / Natal. O tom ale až v dalším článku.

Tak zatím.

Milena

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem GARDEN ROUTE

MYS DOBRÉ NADĚJE

MYS DOBRÉ NADĚJE

Pokračujeme v prohlídce atrakcí v dosahu Kapského města. Asi tou úplně největší je CAPE OF GOOD HOPE ( Mys Dobré naděje ) . Je to ostrý pevninský výběžek, u kterého se střetává teplý proud Střelkového mysu ( Indický oceán ) se studeným Benguelským proudem ( Atlantský oceán ). To vyvolává velké bouře.

Portugalský mořeplavec, Bartolomeo Diaz, byl prvním Evropanem, který roku 1488 tento výběžek obeplul. Nazval jej “ mys Bouří “.

Svůj současný název, Mys Dobré naděje, si toto místo vysloužilo od krále Jana II. Portugalského o něco později. Otevíralo totiž mořskou cestu na východ.

Takže je vám asi jasné, že tuto přírodní raritu nemůžeme vynechat. Absolvujeme výlet s červeným autobusem Hop on hop off. Vyrážíme až v 9, 30 h., což je pro nás příjemná doba.

  

Jedeme nejdříve ke CAPE POINT. Tady šlapeme do kopce k majáku, odkud je krásný výhled na již zmiňovaný Mys Dobré naděje. Jezdí i lanovka, ale tentokrát jsme “ za hrdiny “ a jdeme pěšky. Po výstupu máme pocit, že jsme zdolali “ střechu světa “ . Každý, ať si dosadí tu svoji.

Máme štěstí na počasí. Je krásně, jasno, vítr – tak akorát. Pokračujeme k vlastnímu Mysu Dobré naděje. Opět musím konstatovat, že pro mne je to další splněný učitelský sen.

V zeměpise o něm přes 30 let učím a najednou bác …. stojím před ním. Paráda. Ale na druhou stranu, trochu jsem zklamaná. Asi jsem měla o tomto tajemném místě jinou představu, i když vlastně nevím jakou. Je to holá, zvětralá skála, která zasahuje do Atlantského oceánu. Místo označuje cedule se jménem a zeměpisnými souřadnicemi.

Dalším bodem našeho pobytu v Kapském městě je ochutnávka místních specialit. BILTONG ( sušené maso, které se pomalu žvýká ) a BOBOTIE ( mleté maso, u kterého nesmí chybět kari a skořice, zapéká se s bramborovou kaší nebo v chlebu ). K tomu vychlazený Sauvignon Blanc ( ten už  známe ) z okolních vinic. Vše moc dobré.

Poslední, o čem chci napsat v souvislosti s Kapským městem, je jméno, které zná celý svět. NELSON MANDELA. Tento bojovník proti apartheidu byl vězněn na nedalekém ostrůvku Robben Island. Název pochází z holandského výrazu robbeneiland – lachtaní ostrov.

Leží zhruba 11 km od pobřeží Kapského města a byl objeven v roce 1652. Pro svoji “ velikost “ ( kolem pěti kilometrů čtverečních ) a neúrodnost sloužil k “ pobytu “ malomocných, duševně chorých a politických vězňů. Mezi ty nejznámější patřil právě Nelson Mandela. Byl zde vězněn v letech 1964 – 1982. Spolu s ostatními vězni pracoval ve vápencovém lomu.

V roce 1999 byl ostrov zařazen na seznam Světového dědictví UNESCO. Je majetkem jihoafrické vlády a z věznice je muzeum.

  

Náš pobyt v Kapské městě končí. Navštívili jsme i Národní galerii, kde jsou díla světových umělců, ale i díla umělců afrických. Parky, ve kterých se můžete posadit na lavičku a číst si, jsme si užili až dost. Pokud budete chtít trávit dovolenou na pláži Kapského města, zvolte Camps Bay. Krásná, bílá, dlouhá pláž a kolem spousta ubytovacích zařízení.

 

Všude narážíme na stánky s africkým uměním. Hlavně vyřezávané ze dřeva, masky různých velikostí, pestrobarevné látky. Oči chtějí kupovat, naštěstí zasahuje rozum. Máme ještě 3 měsíce cestování před sebou a pouze kabinová zavazadla.

Přesouváme se autobusem po Garden Road do města Knysna. Cesta trvá 9 hodin, autobus je pohodlný, ale připadáme si jako v iglú. Také jsme podle toho oblečení či spíše navlečení.

Napíšu vám.

 

Milena

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem MYS DOBRÉ NADĚJE

ZASE NA CESTĚ – JIŽNÍ AFRIKA

JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA

Naše zastávka doma, v Jindřichově Hradci, byla úspěšná.

Důvod, který se jmenuje Kubík, se narodil 16. 12. 2018. My jsme se s ním potěšili, ale už zase pokračujeme v našem putování po Jižní polokouli. Směřujeme do Jižní Afriky.

Let se společností Condor, ( dceřiná odnož od Lufthansy ), proběhl naprosto v pohodě. Do Frankfurtu / Mohanem pouze necelé 2 hodiny a následně do Kapského města “ jenom “ 12 hodin. Spali, jedli, spali, jedli. Nato, jak jsou s touto společností letenky levné, je naprosto perfektní palubní servis.

Let byl směrován přes celou délku Afriky. Tak můžeme, z okénka letadla, sledovat africkou krajinu. Hlavně tu od rovníku na jih. Poslala jsem fotku synovi a ten odepsal : “ Je to opravdu černý kontinent “. Posuďte sami.

KAPSKÉ MĚSTO

Afrikánsky Kaapstadt, anglicky Cape Town, xhosa iKapa.

Druhé největší město Jihoafrické republiky. Počet obyvatel je zhruba 3, 8 mil. Má zde sídlo zákonodárná moc. Bylo založeno roku 1652 Holanďany a tím se stalo první evropskou osadou na území dnešní Jihoafrické republiky.

Bývá proto Jihoafričany označováno jako  “ Mother City “ – mateřské město. Další přízvisko  zní – jedno z nejkrásnějších měst světa. Je to díky přírodním úkazům, které, samozřejmě, také navštívíme. STOLOVÁ HORA a MYS DOBRÉ NADĚJE.

Město nás vítá sluncem a teplem. Máme na sobě “ evropské zimní oblečení “, takže jsme okamžitě zpocení a přehřátí. Všechno vydržíme.  JSME V JIŽNÍ AFRICE.

Před letištěm se odehrává jakési dětské taneční představení. Chvíli koukáme, děláme první fotky a snímky videa. Máme ale, momentálně, jiný úkol. Koupit kartu My CITI, kterou potřebujeme k jízdě autobusem. Ta pro jednoho stojí 200 ZAR. Vynásobte 1, 6 a máte  přepočet. Platí ale ve všech městech Jihoafrické republiky. Ovšem, že ji musíme dobíjet. Tady to funguje trochu jinak než v Čechách. Po přiložení karty projdete turniketem na zastávku. Odjete autobusem, kam potřebujete. Poté opět projdete turniketem, opět přiložíte kartu a z ní se odečte příslušná částka. Když tento systém pochopíte, je to velmi jednoduché.

Vystupujeme na Civic Centru. Do hotelu Kimberly Lodge jdeme pěšky. Cestou přes autobusové nádraží máme ( tedy já mám ) první kontakt s místními černými obyvateli. Jeden z nich, takový starý děda ( asi ) se mi pokouší rozepnout zip na malém batůžku na zádech. Je ale nešikovný a já cítím, že se mi na zádech něco děje. Otočím se, houknu na něj, ať toho nechá. Nechal. Ani neutekl. Jen pokrčil rameny, čímž jakoby naznačil “ škoda, nevyšlo to “ a šel dál. My také, ale trochu mi tím zkazil první dojem.

V hotelovém pokoji nás čeká poněkud zvláštní umístění sprchové kabiny a záchodové mísy. Nejsou odděleny žádnou pevnou stěnou, pouze je zde složený bambusový paraván. Sprchová kabina budiž, ale u záchodové mísy je to dosti složité zachovat jakékoliv dekorum. Jediné plus je, že odtud máme výhled z okna. No, nějak se s tím popasujeme.

Na první den v Kapském městě  je těch “ zážitků “ docela dost.

Další den jedeme do WATERFRONTU. Je to bývalý přístav, přebudovaný na dost luxusní centrum zábavy. Hotely, obrovské nákupní haly, restaurace, akvárium, heliporty pro vyhlídkové lety. Spousta lidí, turistů především. Je na co se dívat. Vystoupení místní černošské skupiny, venkovní galerie soch i sochy tuleně Oskara a následné sledování rejdění živého tuleně ve vodě.

  

Svítí slunce, pofukuje větřík a my máme na sobě opět kraťasy a triko bez rukávů. Je nám blaze, protože jsme zase v teple.

 

STOLOVÁ HORA

Je součástí národního parku Table Mountain National Park. Významná turistická atrakce je lehce přístupná díky lanové dráze, která byla vybudována  roce 1929. Ročně vyveze kolem 500 tisíc lidí. Spodní stanice je výšce 302 m. n. m. a vrchol v 1086 m. n. m. Za jasného počasí, které je ale málokdy, je vrchol vidět ze vzdálenosti až 200 km.

 

Ovšem zdatní turisté mohou jít na vrchol pěšky. Hora je protkána stezkami kolem dokola. Po těch si můžete “ lehce vyběhnout “ až na vrchol. No, nic se nemá přehánět, takže my jedeme pohodlně lanovkou.

Její vnitřní plošina se při jízdě otočí kolem dokola. To aby se všichni přítomní mohli pokochat pohledem na všechny strany a hlavně fotit.

Po vystoupení z lanovky a projití nezbytným obchodem se suvenýry, se před námi otevřel pohled na obrovskou plošinu. Lze říci, že konce nelze dohlédnout. Zato lze z vrcholu pohlédnout na všechna důležitá místa Kapského města. Strávili jsme zde přes 4 hodiny. Zpáteční jízda lanovkou byla opět “ na točící se “ plošině.

Zítra jedeme na celodenní výlet k mysu DOBRÉ NADĚJE. O to vám ale napíšu až příště. Tak zatím.

  

Milena

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem ZASE NA CESTĚ – JIŽNÍ AFRIKA

RADOSTNÁ UDÁLOST SPLNĚNA

MÁME KUBÍKA.

Radostná událost, která byla po ročním putování důvodem, proč jsme na konci listopadu 2018 přerušili naší cestu, se jmenuje Kubík.

To mi takhle v neděli večer, 16.12.2018, zazvonil telefon. Volá syn Honza. “ Ahoj babičko. Máme Kubíka.”

     

Po týdnu velké nervozity, kdy už konečně přijde na svět, je to tady. Trochu mě obestřely mdloby. Zamáčkla jsem slzičku a začal výslech.  Kolik vážil a měřil     ( 3 320 g, 50 cm ), je vše v pořádku, jak proběhl porod???

Když Honza uspokojivě zodpověděl všechny moje otázky ( učitelka se ve mně nezapře ), dostal ještě poslední úkol. Poslat fotky. Splnil na jedničku.

Když jsem se na fotky dostatečně vynadívala,  došel mi jeden dosti zásadní fakt. Kubík je ve znamení Střelce. Rodiče to s ním nebudou mít jednoduché. Vím, o čem mluvím. Jsem totiž také Střelec.

Než jsem všechny tyto aktivity ukončila, byla půlnoc. S ulehčením si lehám do postele a …. nic. Žádný vytoužený spánek nepřichází. V hlavě se mi roztočil kolotoč. Mozek ne a ne vypnout. Pak mi došlo, že se vlastně nemůžu divit. Vždyť jsem dneska “porodila “ vnoučka.

   

S příchodem nového roku pokračuje i naše cesta kolem jižní polokoule. 3.1.2019. Letíme do Jižní Afriky. Budeme se tam pohybovat 3 měsíce. Zase vám o tom napíšu. Třeba si to přečtete.

 

Přejeme vám moc a moc úspěšný rok 2019. Ať se podaří vše, na co jen sáhnete.

 

Milena a Pepa Andrle

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem RADOSTNÁ UDÁLOST SPLNĚNA

KUALA LUMPUR NEJSOU JEN PETRONAS TWIN TOWERS

KUALA LUMPUR PODRUHÉ

Po více než 3 týdnech dovolené, u moře či bazénu v Lumutu a na ostrově Pangkor, se vracíme zpět do Kuala Lumpur.

Máme zde ještě bohatý program. Jak jsem napsala v názvu, nejsou tady jenom Petronas Twin Towers. Tak jdeme na to.

Velkým turistickým tahákem jsou jeskyně BATU CAVES se zlatou sochou pána Muragana. Dojedeme k nim lehce. Metrem – modrá linie – až na konečnou. Odtud pár metrů. Vše je zasvěceno hinduismus.

Nejdříve se ale zastavujeme u sochy HANUMANA ( 15 m vysoká ). Opičí král. A opravdu. Kolem je spousta opic, které “ žebrají “ o nějakou dobrotu. Pokud ji nedostanou dobrovolně, tak mnohokrát si ji vezmou sami. Vůbec se nedoporučuje vyndat banány. Na ty mají obzvláště spadeno. I my jsme byli “ okradení “. Ale to k návštěvě Hanumana patří.

A už se před námi objevuje “ zlatá socha “ pána Muragana. Je 42, 7 m vysoká. Zlatem je pouze natřená. Je totiž z betonu. Na její “ pozlacení “ bylo třeba 300 l zlaté barvy. No, že bychom z ní byli “ paf “, to teda ne.

Z čeho jsme ale “ paf “ jsou schody, které jsou v její blízkosti. Jsou barevné, vedou vzhůru a jejich hodně. 272. Po jejich zdolání vcházíme do vlastních jeskyní. Zde jsou další hinduistické chrámy. A opět opice. I když tentokrát bez jejich “ šéfa “ Hanumana. Panuje zde přítmí, neboť světlo sem padá pouze otvorem vysoko ve skále. A je tady také příjemný chládek. Zdržíme se delší dobu.

Cesta zpět po těch 272 schodech je pro moje kolena utrpením. No jo, ale není jiná možnost, než dělat jakoby nic a spouštět se, pomocí zábradlí, dolů.

Odpoledne, to už jsme ale byli “ doma “ v hotelu, přišla děsivá bouřka. Blesky, hromy, konec světa. Z okna pokoje se na to hezky dívalo.

Další naše kroky vedou do PERDANA BOTANICAL GARDEN. Na naší roční cestě už asi 10 botanická zahrada. Tahle je ale fakt hodně dobrá. Má spoustu různých “ oddělení “. Bambusové, miniatury, jezírka s lekníny, orchideje a ibišky. Taková oáza uprostřed velkoměsta.

   

Vydáváme se i do BIRD PARK. Ptačí park. Je zajímavě vystavěn. Obrovské sítě na vysokých  sloupech zakrývají velký prostor. Pod ním se, spolu s lidmi, procházejí i různí ptáci.

Pávi se vůbec nebojí. Můžeme si je v podstatě pohladit. Pelikáni se nám batolí pod nohama, že musíme dávat pozor, abychom se s nimi nesrazili. Oni jsou tady doma a my se musíme vyhnout. S papoušky si popovídáme. Některé exempláře jsou opravdu hodně zajímavé. Spoustu ptačích druhů neumím vůbec pojmenovat. No jo, “ ptákolog “ ze mě nebude.

   

Moc se nám v parku líbilo. Ptáci mají volnost, ale současně jsou pod kontrolou.

NATIONAL MONUMENT ( TUGU NEGARA ) je věnován 11 000 lidem, kteří zemřeli v boji za svobodu Malajsie, především proti japonské okupaci během druhé světové války a malajské nouzové situace, která trvala od roku 1948 do roku 1960. Je vytvořen z bronzu.

Taoistický chrám THEAN  HOU TEMPLE. Krásné zakončení naší cesty. Podle čínského  kalendáře jsem Kohout a Pepa Had. Tak jsme se u nich museli vyfotit. Aby nám přinášeli štěstí.

 

Náš pobyt v Malajsii končí. A vlastně nejen v Malajsii. My se, totiž, vracíme domů, do Čech. 25. listopadu 2018. Po roce putování po jižní polokouli. Na cestu jsme vyrazili 21. listopadu 2017.

Budeme mít v rodině radostnou událost. Takže se toho chceme také zúčastnit.

 

Další cestování bude pokračovat 3. 1. 2019. Čeká nás Jižní Afrika.

 

Děkujeme vám všem, kdo jste zápisky o našem putování četli a možná ještě číst budete. Rádi se s vámi o zážitky, které nás na  našich cestách čekají, podělíme.

 

Milena a Josef Andrle

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem KUALA LUMPUR NEJSOU JEN PETRONAS TWIN TOWERS

LUMUT A PULAU PANGKOR

LUMUT

V malajském jazyce znamená výraz “ lumut “ mech, lišejníky nebo mořské řasy. Kdysi jimi byla pláž pokryta a lidé jí proto začali nazývat lumut.

Přesouváme se z Kuala Lumpur opět autobusem. Asi tak 4 hodinky a jsme na místě.

LUMUT je pobřežní město, které má kolem 32 000 obyvatel. Sídlí zde Královské malajské námořnictvo. Také je tady největší loděnice v Malajsii. Tu jsme ale neviděli a  námořnictvo také ne.

  

Bydlíme v hotelovém resortu s bazénem. Krásným, s modrou průhlednou vodou. Jen do ní skočit. Což, samozřejmě, rádi děláme. Je totiž horko i ve stínu. Paráda.

Ale jenom do okamžiku, než se přijdou koupat malajští hosté. Oni mají, totiž, dosti zvláštní zvyky. Do bazénu vlezou v tom oblečení, ve kterém přišli. Není to žádný koupací oblek, ale regulérní oděv. Muži v triku, kraťasech, ženy v dlouhých šatech a šátcích na hlavě. Divím se, že si sundali alespoň boty.

Připadalo mi to, že si přišli svoje oblečení vyprat. Dokonce jeden otec poslal svého synka, aby si tričko, které sundal, zase pěkně navlékl a teprve potom ho pustil do bazénu.

Voda už nebyla modrá průhledná, ale modrá zakalená. Hodně.

Hotelový výtah a celá chodba je mokrá.

Seznámili jsme se s jedním starším Němcem, který žije v Malajsii už zhruba 30 let. Ve vedlejším resortu si koupil apartmán a chodil se též koupat do bazénu. Ten nám říkal, že dokonce jednou zachraňoval v bazénu ženu, která se začala topit poté, co vdechla síťku, kterou měla zakrytý celý obličej. No jo, jiná země jiný mrav.

 .       

S tímhle pánem se vydáváme na výlet do záchranné stanice pro želvy. Jedeme s jeho autem asi tak 30’. Cestou se zastavujeme v opičím parku. Kromě opic jsou tady mangrovové stromy se svými vzdušnými kořeny. V “ želví stanici “ je krásně. Ani jsem netušila, jaké barvy mohou mít krunýře. Podívejte se sami.

Máme blízko i na pláž, ale tam se chodíme dívat jenom na západ slunce. Když ovšem nějaký je. Většinou se večer zatáhne a prší. I s bouřkou.

Jednoho dne se vydáváme na výstup na 300 m vysoký kopec. Ve vedlejším tropickém lese. Je tam prý pěkný výhled. Už se těšíme. Stoupáme pomalu, nejsme nejmladší. Potkáváme dost lidí, kteří už jdou zpátky dolů. Asi vyrazili brzy.

Jsme nahoře. Ale nějak tady žádný výhled není. Jedině kdybychom vylezli na strom. To nehrozí. Tak se alespoň vyfotíme na vrcholu a jdeme opět dolů. To je pro moje kolena děs a hrůza. Ale došla jsem.

.  

Je tady spousta opic. Přestože bydlíme ve čtvrtém patře, tak jednoho dne se nám opice ocitla v kuchyňce. Stihla sebrat banán a pak utekla. Musíme zavírat i balkón.

PULAU PANGKOR

Po 10 dnech se přesouváme na Pulau Pangkor. Lodí. Je to kousek . Cca 20’ jízdy. V přístavu se na nás hned vrhají taxikáři. My to máme do hotelu kousek, takže je s úsměvem odmítáme. Oni se zas tak moc neusmívají.

 .      

Hotel patří, jako skoro vše tady, Číňanům. Dostáváme velký pokoj s balkonem. Na tom se nám, jednoho dne, usazují podivní ptáci. Na netu jsem našla, že je to Zoborožec bělolící. Ostrov Pangkor je pro ně domovem.

Dlouho jsem také nevěděla, co znamená nálepka s nápisem KIBLAT, která je na stropě pokoje. Je to jednoduché. Ukazuje směr modlení k Mekkce.

Kde se vzal, tu se vzal – tropický liják. Nakonec, jsme v tropech. Jenomže odtokový kanál na balkoně je ucpaný. Indická uklízečka jde na pomoc. Nese “ zvon “ , ale jakmile vstoupí na balkon plný vody, tak ta se přelije do pokoje. Trochu plaveme. Nakonec vše uklidí, vytřou a budeme čekat na další tropický liják. Jestli zase poplaveme.

Naše pokojské měly “ uměleckého “ ducha. Když nám uklízely pokoj, z ručníků nám vytvořily malou zoo zahradu. Přikládám foto.

 .       

Další den jdeme na výlet do rybářské vesnice. Je velký odliv, takže veškeré odpadky, které si jen dokážete představit, jsou “ vystaveny “ v celé své kráse. Bezútěšný pohled.

Dojdeme k jakémusi pozůstatku holandské pevnosti. Moc z ní nezbylo. Zato mešita je výstavní. Začíná opět pršet a déšť přechází velmi rychle v tropický liják. Donutí nás dokonce utíkat pod stříšku. Dost se ochladilo. Dlouho čekáme, až se déšť konečně zmírní. Pláštěnky a pochodujeme “ domů “. V pokoji je, naštěstí, sucho.

.    

Následující den jdeme na výlet na druhou stranu. Přicházíme k hinduistickému templu. Chvíli se mu obdivujeme. Zcela “ výjimečně “ začíná opět pršet. Tady je to takový místní zvyk. Takže pláštěnky, najít někde nějakou jídelnu a jít “ domů “.

Příště bude změna. Půjdeme, do 3 km, vzdáleného Pasir Bogak. Tam je totiž pláž. Ovšem, pokud nebude pršet. A co myslíte ? Nepršelo. Jdeme.

Je to vlastně pokračování městečka, takže kráčíme po chodníku, stále kolem obchodů, většinou zavřených. Naštěstí je tady 7 ELEVEN. A tam si pravidelně kupujeme kávu.

Přicházíme k pláži. Je pěkná, uklizená. Žádní lidé. Moře je čisté. Rozložíme ručníky, na ně položíme svoje těla, vyndáme čtečky a čteme a čteme a čteme. Co nám chybí ke štěstí. Vůbec nic.

V takovémto duchu plynou naše dny. Občas se přesuneme do jiného hotelu na jiném místě. Zase s bazénem a balkonem,ale i nádherným výhledem ze 13 patra.

Všechny přesuny zakončíme v Kuala Lumpur. Sice už jsem o městě psala, ale my budeme bydlet v úplně jiné části, kde jsou úplně jiné  atrakce. Tak vám o tom ještě něco pošlu.

Milena 

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem LUMUT A PULAU PANGKOR