JOSEF ANDRLE & MILENA ANDRLE

KUALA LUMPUR

Po návštěvě historické Malakky, kde jsou krásné stavby z doby koloniální nadvlády Portugalců, Nizozemců, Britů, přijíždíme do města 22. století. Tak na nás působí, když se pohybujeme v jeho centru.

Cestou máme zážitek. Ne zrovna hezký. Jedeme autobusem a najednou vidím černý hustý kouř. Stoupá z místa, kolem kterého musíme dost těsně projet. Nevíme,co se děje. A pak…. Hoří autobus. Plameny nemilosrdně pohlcují vše,co se jim postaví  do cesty. Zrovna přijíždějí hasiči. Žár je ohromný. I přes sklo. Lidi žádné nevidíme,tak snad stihli vystoupit.

KUALA LUMPUR. Tohle město stojí za návštěvu. Název je překládán jako “ blátivý soutok, blátivá zátoka či blátivé město “ . V každém případě je to největší a hlavní město Malajsie. Rozloha je 244 km2, počet obyvatel 1, 6 milionu. Ovšem celá aglomerace má přes 7 milionů.

Historie města se datuje od roku 1850. Na soutoku dvou řek, z nichž jedna měla název Sungai Lumpur, čili “ blátivá řeka “, vznikla osada pro čínské dělníky pracující v cínových dolech. Později byla přejmenována na Kuala Lumpur. V roce 1896 se stává hlavním městem nově vzniklé Federace malajských států. Posledním důležitým rokem v historii KL je 16. září 1963. Vzniká samostatný stát Malajsie se svým hlavním městem Kuala Lumpur.

Většinu obyvatel tvoří Číňané, Malajci a Indové. Jsou zde i další početné menšiny Arabů, Indonésanů, Filipínců. Zkrátka “ Babylon “. Podle toho vypadá i zastoupení řečí. Malajština, coby národní jazyk, různé odnože čínštiny ( mandarínština, kantonština ), tamilština ( jazyk Indů ). Ve škole se povinně vyučuje angličtina.

Jdeme po ulici a chvíli máme pocit, že jsme se ocitli v Číně, najednou zase v Indii. Na modlitby do mešity svolává muezzin z minaretu, z hinduistického chrámu nám do nosu vstoupí vůně vonných tyčinek. A do toho přicházíme k St. Marys’ Cathedral. Všechno tady je.

Největší “ bombou “ jsou bezesporu PETRONAS TWIN TOWERS. Dvojice mrakodrapů na ulici Jalan Ampang. Stojíme před nimi nebo spíše pod nimi a vyvracíme hlavu až nadoraz.

Ono dohlédnout do výšky 452 m dá docela zabrat. Byly vybudovány v letech 1992 – 1998. Do roku 2004 jsou zapsány jako nejvyšší budovy na světě. Pak je předstihl Tchaj – pej 101  na Tchaj-wanu.

Na “ obchůzku “ kolem jsme si vyhradili celý den. Hlavně chceme vydržet do večera,až věže nasvítí. Máme problém, “ dostat “ celou výšku budov na fotku. Ale,kde se vzal, tu se vzal, zachránce. Mladík, který prodává víceúčelový teleobjektiv. Můžeme ho připnout klipsou na tablet a fotit, co se do nás vejde. Je to takové “ rybí oko “. Ale svůj účel plní. Vejde se nám do fotky celá výška budov. Zase máme další hračku.

Další den jdeme k Masjid Jamek Mosque. Je jednou z nejstarších mešit v Kuala Lumpur i v Malajsii. Byla postavena v roce 1909. Do roku 1965 plnila funkci hlavní mešity v Kuala Lumpur. Tu pak převzala národní mešita Masjid Negara.

Po městě se pohybujeme pěšky a na delší vzdálenosti místním metrem. Máme za sebou  “ nácvik “ v Singapuru, takže nám nedělá žádný problém orientovat se v koupi jízdenky.

Po čtyřech dnech odjíždíme směr LUMUT. Čekají nás pláže, moře, hotel s bazénem. Tak zatím.

Milena

MALAJSIE

Po týdnu, stráveném v Singapuru, pokračujeme do dalšího státu, v pořadí už 12. MALAJSIE, je na naší roční cestě po jižní polokouli, státem posledním. Máme na ni časový harmonogram 2 měsíce. Tak jdeme na to.

Je to federativní konstituční monarchie. Tvořena 13 státy. V čele federace je král, který je volen na pětileté období. Rozloha 329 750 km2, počet obyvatel je necelých 32 milionů. Malajsie získala nezávislost v roce 1957.

Jsme v muslimském světě. Ale je to v pohodě. Spousta žen nechodí zahalená, takže se zde cítím docela fajn.

Máme příhodu při nakupování potravin. Pepa dostal chuť na vepřovou konzervu, kterou zahlédl v regále. Dal ji do košíku a šli jsme k pokladně. Prodavačka, muslimka v šátku, markovala položky a přendavala je z košíku do tašky. Ovšem až na “ vepřovku “. Dala mi najevo, že do ruky jí musím vzít já, projet s ní před displejem, aby se načetla cena a dát ji do tašky. Ona se odmítla této vepřové konzervy dotknout. Je s podivem, že ji v obchodě vůbec měli.

První naší zastávkou v Malajsii je město JOHOR BAHRU. Leží přímo proti Singapuru. Přes Johorský průliv vedou dva mosty. Po jednom z nich jsme jeli vlakem rovných 5 minut. Ne, nezmýlila jsem se. Opravdu pouhých 5’ a jste v jiném světě.

Žije zde kolem půl milionu obyvatel. Město využívá své polohy v blízkosti Singapuru. Rozrůstá se. Každý den je silnice přes most do Singapuru ucpaná auty. Jak osobními, tak i nákladními. Lidé jezdí za prací. Asi největší událostí v tomhle městě byla návštěva zoologické zahrady. Někteří “ obyvatelé “ byli legracni.

Dalším zastavením je MERSING. Leží na jihovýchodě státu. Jedeme 2 hodiny a jsme na místě.

Město je u moře, ale nepředstavujte si, že se tady pěstuje “ plážování “. Přeci jenom jsme v muslimském světě. Ale líbí se nám tu. Takové přímořské letovisko. Hlavně se nám líbí, že tady, konečně, mají samoobslužnou prádelnu. Hned první večer jdeme prát. Už bylo na čase.

Na kopci nad městem navštěvujeme místní mešitu. Je celá “ v modrém “.

Po 3 dnech se přesunujeme  do historického přístavu MALAKKA.  Jeho vznik se datuje již do roku 1396. V tomto městě zanechali svůj historický vliv Portugalci, Nizozemci, Britové. A ten současný Indové a hlavně Číňané.

V roce 2008 byla historická část města zařazena do seznamu světového dědictví UNESCO.

Centrem města protéká řeka, která je lemovaná krásnou promenádou končící v čínské čtvrti.

K městu patří také uměle vytvořený ostrov Pulau Melakka. Je na něm krásná mešita, do které se chceme podívat. Jdeme pěšky přes most a nestačíme se divit rozestavěným budovám, kolem kterých kráčíme. Všechno jsou to hotely, které financují čínské developerské firmy. Obrovské. Některé jsou už hotové, ale prázdné. Nějak nechápeme, pro koho ty další budují.

Masjid Selat Melaka je mešita, jejíž terasa je vysunutá nad moře. Kupodivu do ní mohu vstoupit i já. Musím se ale náležitě “ obléci “. Dlouhé šaty až na zem a na hlavu hidžáb. Naštěstí si tyto “ pomůcky “ mohu půjčit v šatně.

Venku je asi tak 34 °C. Okamžitě jsem zpocená. Vůbec nechápu, jak mohou muslimské ženy v takovém oblečení  chodit a vydržet v něm. V tropech. Jo, kdyby to bylo v mírném pásu, kde je chladno, tak prosím. Ale v tom vedru ??!! A za ruku je vedou jejich manželé, kteří mají krátké kalhoty a košili s krátkým rukávem. Divný svět.

Naše návštěva tady končí. Další den jedeme do KUALA LUMPURU. Tak příště.

Milena

SINGAPUR

Po měsíci v Indonésii se přesouváme do Singapuru. Konkrétně, letíme z Jakarty. Je to kousek, takže vydržíme i malé místo na nohy v letadle. Air Asia je úsporná.

Singapur je městský stát na stejnojmenném ostrově. Patří k němu 54 přilehlých ostrůvků. Rozloha je 710 km2. Počet obyvatel zhruba 5, 3 milionu. Singapur se zvětšuje. Okolní moře zasypává pískem. Od roku 1965 – 2015 se zvětšil o 130 km2. Do roku 2030 má v plánu se rozrůst ještě o 55 km2.

Název města pochází ze “ sanskrtu “ a v překladu znamená “ Lví město “. Lev má pro Singapur velký význam.

Socha MERLIONA ( česky Mořský lev ) je národní ikonou a symbolem města. Je to mýtické imaginární zvíře s hlavou lva a tělem ryby.  V Singapuru se těchto soch nachází několik. Nejznámější je THE MERLION STATUE v parku MERLION u MARINA BAY.

Tryská z ní voda a tím je turisticky velmi oblíbená. Všichni se u ní fotí a my, samozřejmě, také.

Singapur je městem mnoha tváří. My bydlíme v LITTLE INDIA. Máme pocit, že jsme v Indii. Nikoho jiného než Indy tady nepotkáte. Indická jídla, indické obchody,indické ženy chodí v sárí. Hinduistický templ.

CHINATOWN je zase o Číně. Tržnice s čínskou kuchyní, krámy s čínským zbožím. Do toho spousta turistů, kteří se proplétají mezi stánky.

My jsme se “ proplétali jídelní “ tržnicí. A najednou, kde se vzal tu se vzal stánek s marinovanými kuřaty. Teď si řeknete, no a co. Jenomže o tomto unikátním pokrmu vysílala německá televizní stanice Galileo pořad. Toto jídlo má 5 hvězd za top jídlo v roce 2017. Stojí tu 30’ fronta. I my stojíme. A pak si pochutnáváme. Skvělé.

ORCHARD ROAD největší nákupní ulice Singapuru. Obrovsky vysoké a rozlehlé obchodní domy. V těch můžete strávit celý den a nudit se nebudete. Akorát je v nich, oproti venku, zima.

Mrakodrapy čnící až do nebe. Dohlédnout na střechu je problém. Různé tvary, různé materiály – hodně se používá sklo. Většinou to jsou to banky a úřady.

Kapitola sama pro sebe je doprava. Dokonalá, bezchybná. Čistá, rychlá. Hromadná doprava Singapore Mass Rapid Transit má pro Čechy “ úsměvnou “ zkratku SMRT.

Takže na světelném panelu v metru se opakuje nápis “ Welcome on board SMRT “. No, je to takové povzbuzující.

Metro je naprosto jedinečné. Vše na sebe dokonale navazuje a dopraví vás po celém Singapuru. My jsme s ním jezdili každodenně.

Na ostrov SENTOSA, kde je jeden zábavní park vedle druhého, jezdí SENTOSA EXPRESS, což je jednokolejný vlak. I ten jsme vyzkoušeli.

No a další, co se týká dopravy, je SINGAPORE STREET CIRCUIT. Závodní okruh F1. Jeho trať vede poblíž Mariny Bay. No a my jsme se, aniž bychom to tušili, ocitli v Singapuru zrovna v době, (16. 9. 2018 ), kdy se jela GRAND PRIX SINGAPORE Její zvláštností je, že se jede v noci, za umělého osvětlení. No, závod jsme neviděli, ale slyšeli. Takové burácení motorů se nedá přeslechnout. 

A protože jsme “ děti štěstěny “, podařilo se nám “ přimotat “ k příchodu jezdců stáje Red Bull na trénink. A výsledek ? Foto jezdců Daniela Ricciarda a Maxe Verstappena. Můj syn Honza to komentoval: “ No, asi by mě nenapadlo, že toho zrovna vy –  nefanoušci formule, nafotíte tolik… Hlavně ten Verstappen je exkluzivní ! “

Oázou klidu, v tomto rušném městě, je SINGAPORE BOTANIC GARDENS. Je velmi rozsáhlá. 74 ha. Patří k nejvýznamnějším a nejnavštěvovanějším botanickým zahradám na světě. I my se o to zasloužili. Strávili jsme zde celý den.

Singapur je také městem parků, které jsou zaměřeny na pobavení obyvatel a návštěvníků.

GARDENS BY  THE BAY ( Zahrady u zátoky). Tou se myslí Marina Bay. To je tedy dílo. Připadali jsme si jako ve filmu Avatar. Obrovské “ stromy “, mezi kterými můžete ve výšce chodit po lávce.

Z té je krásný pohled na, asi, nejznámější hotel v Singapuru. MARINA BAY SANDS. Má tvar tří pilířů, na nichž leží oválná deska. Tam je bazén. Ve výšce zhruba 200 m. Noc stojí 364 €. Tak tam jsme nebydleli.

V Singapuru jsme byli 6 dní a myslím,že to stačilo. Takže se, Singapure, měj a my jedeme do Malajsie. Je to za “ humny “.

Milena

BANDUNG

Z Yogyakarty odjíždíme do Bandungu. Je to přes osm hodin jízdy, takže volíme noční vlak. Máme “ Bisnis “ třídu. Je to ta druhá nejlepší. Dost místa na nohy, dá se pohodlně spát.

Bandung je hlavním městem provincie Západní Jáva. Má kolem 2, 4 milionu obyvatel. Leží ve vnitrozemí v údolí, obklopeném horami vulkanického původu. Tato poloha je považována za výhodnou.

Pro “ průzkum “ města volíme “ BANDUNG TOUR ON BUS “. Jízda trvá hodinu a půl, ale čekali jsme od toho trochu více. Ale vlastně tady žádné výrazné památky nejsou. Ústřední “ budovou “ města je mešita Masjid Raya Bandung.

Zdržujeme se zde pouhé dva dny. Už na nás čeká JAKARTA.

JAKARTA

Hlavní a největší město Indonésie. Má přes 9 milionů obyvatel, ovšem s aglomerací přes 26 milionů. Hodně přelidněné.

Kdysi jsem viděla operetu s názvem Bratránek z Batávie. A nikdy pořádně nevěděla, co to ta Batávie vlastně je. Jestli vůbec existuje. Takže…..ano existuje, vlastně existovala. Je to dřívější, ( 1619 – 1942 ), název Jakarty.

Historie města a jeho názvu je dlouhá a docela zajímavá. Pozůstatky jsou zde viditelné dodnes.

Přístav Sunda Kalapa vznikl už ve 12. st. KALAPA byl první název. 22. června 1527 ovládl město vládce sultanátu Bantam. Mění název na JAYAKARTA. Toto datum je oficiálně považováno za datum vzniku města. Roku 1619 se k moci dostávají Nizozemci. Opět změna v názvu. Tentokráte BATÁVIE. A nakonec roku 1942 nastupují Japonci. Ti mění název, na dnešní, JAKARTU.

Po vzniku samostatného státu Indonésie, v roce 1949, se Jakarta stává hlavním městem.

Cesta vlakem z Bandung trvá jenom 3, 5 hodiny. Přesto volíme tu nejlepší třídu. Po jejich “ Eksekutif “. Je to paráda. Sklápěcí opěradla, polštářek. To se to spí. Vlastně jsme vyzkoušeli všechny možnosti. “ Ekonomi “, “ Bisnis “, “ Eksekutif “. V tomto pořadí byly i pohodlné a drahé.

Jakarta je město, kde se nám líbí. Zaujalo nás hned, při cestě ze stanice Gambir, kam jsme dojeli z Bandungu. Do hotelu jdeme totiž přes MERDEKA SQUARE, na kterém se nachází symbol indonéského boje za nezávislost – MONAS ( Národní monument ). Dokončený v roce 1975.

Nedaleko obdivujeme  další dvě stavby. Jsou vlastně jedinečné. Stavebně zajímavé, ale jejich naprostá originalita spočívá v jejich umístění. Jedná se totiž o St.MARY of the ASSUMPTION CATHEDRAL a MASJID ISTIQLAL.

Křesťanská katedrála a islámská mešita stojí přímo proti sobě. Bez jakýchkoliv problémů. Nikdo nehrozí pěstí a nevykřikuje urážlivá slova.

. 

MASJID ISTIQLAL je největší mešita v JV Asii. Název lze do češtiny přeložit jako – Mešita nezávislosti. Je pro 120 000 věřících. Dokončena byla v roce 1984.

St.MARY of the ASSUMPTION CATHEDRAL byla dokončena roku 1901. Je sídlem římského katolického arcibiskupa z Jakarty.

Procházíme ulicemi města. Ve starém přístavu Sunda Kalupa založeném v roce 1527 se projíždíme na lodičce, která nás zaveze k budově námořního muzea.

 .

Staré město je charakteristické koloniálními stavbami.

Dáváme si kafíčko v CAFE BATAVIA, kde jsou stěny vyzdobeny fotkami herců, státníků, sportovců doby minulé i současné. Napříč všemi státy světa.

Náš pobyt v Jakartě a vlastně i v Indonésii končí. Odlétáme do Singapuru. To bude asi darda. Tak už se na to těším. A vy ???

Milena

YOGYAKARTA

Do tohoto sultanátu na ostrově Jáva přijíždíme vlakem. Máme tím pádem dvě prvenství na naší cestě. Prvně jedeme vlakem a prvně navštěvujeme sultanát.

Provincii Yogyakarta, ( s hlavním městem stejného jména ), byl ponechán zvláštní statut  – sultanát. Místní sultán je současně guvernérem. Jeho rodina si mohla ponechat tuto výsadu, jako odměnu, za pomoc při získání samostatnosti Indonésie. V letech 1945 – 49 byla Yogyakarta dokonce hlavním městem Indonésie.

Je zde funkční sultánův palác. V jedné z částí, uzavřených pro veřejnost, žije jeho rodina dodnes.

Město má zhruba 640 000 obyvatel. S rozlohou 32,5 km2 to vychází na velmi vysokou hustotu zalidnění. Přes 19 000 ob. / km2. A většina se přepravuje na motorkách a skútrech. Na ulici vám dají, při přecházení, přednost auta. Skútry nikdy. Rychlý start, zvednout ruku a běžet. To je jediná možnost. Začínáme mít, v tomto novém sportovním odvětví, docela dobrou zručnost.

Yogyakarta je, po Bali, druhé nejnavštěvovanější místo v Indonésii. Zásluhu na tom mají hlavně dva “ taháky “. PRAMBANAN ( hinduistický ) a BOROBUDUR ( buddhistický ). Do obou jdeme.

PRAMBANAN

Jedeme místním autobusem 1A za 7 000 Rp pro oba, což je asi 11 Kč. Vystupujeme na konečné a dále pokračujeme motorikšou. Ne, že bychom nedošli, ale spíše jen tak pro radost naší a hlavně “ rikšáka “. Ať něco vydělá.

Prambanan je největším hinduistickým chrámovým komplexem v Indonésii a vlastně i v JV Asii. Zapsán do UNESCA.

Byl vybudován asi kolem roku 850 n. l. V 16. st. silně poškozen při zemětřesení. Rekonstrukce začala v roce 1918 a dokončena v roce 1953. Ovšem roku 2006 opět silné zemětřesení srovnalo značnou část památky se zemí. Další rozsáhlé restaurování na sebe nedalo dlouho čekat a vlastně trvá dodnes.

Jsou zde tři velké chrámy, zasvěcené hlavním hinduistickým božstvům. Prostřední, nejvyšší, bohu Šivovi – ničiteli, na jižní straně Brahmovi – stvořiteli, na severní Višnuovi – udržovateli. Proti nim stojí menší chrámy, které jsou věnovány jízdním zvířatům bohů. Pro Šivu kráva, pro Brahmu husa a pro Višnua bájný pták Garuda.

Celý chrámový komplex je v podstatě velkou zahradou. Dlážděné cesty lemované lavičkami, restaurace s občerstvením, různé atrakce ( střílení z luku, divadlo, jízda na kole po laně ). Hezky se na ně dívalo. My využili to občerstvení.

Cestou zpátky na autobus fotíme mešitu. Je to zajímavé, že přímo proti hinduistickému chrámovému komplexu stojí velká mešita. Ale je to dobře, že je zde náboženská tolerance. Ženy si zde mohou svobodně zvolit, zda chtějí nosit šátky či ne.

Trochu jsem z tohoto “ muslimského “ světa měla obavy. Chodit zahalená, v 30 ° C vedru, se mi fakt nechtělo. Ale nedošlo k tomu. Chodím v kraťasech a triku bez rukávů a nemám pocit, že bych pohoršovala.

BOROBUDUR

Leží 40 km severně od Yogyakarty. Jedeme autobusem 2 A na nádraží Jombor a tam přestupujeme na autobus do Borobuduru. Tuto trasu lze z Yogyakarty, tam i zpět, absolvovat během jednoho dne. My ale budeme v Borobuduru 2 dny bydlet, takže vezeme i velká zavazadla. Máme času dost. Nemusíme spěchat.

Při čekání na autobus v Yogyakartě nám najednou místní pán česky říká : “ Jedete na letiště “? Krásnou češtinou. Studoval a pracoval 35 let v Čechách. Od roku 1962. V Ostravě. Na důchod, a po rozvodu s českou manželkou, se vrátil domů na Jávu. I takovéhle zážitky máme.

Buddhistické poutní místo, zasvěcené Buddhovi Gautamovi. Pochází asi z 9. st.n.l. Zhruba od 14. st. byl opuštěn z důvodu úpadku buddhismu a nástupu islámu na Jávě.

Znovu objeven až roku 1814 tehdejším britským místodržícím na Jávě. Ten byl na chrám upozorněn místními obyvateli.

Borobudur prošel několika rekonstrukcemi. Nejrozsáhlejší, pod záštitou indonéské vlády a UNESCA, proběhla v letech 1975 – 82. V roce 1991 byl zapsán do UNESCA.

Je to nejnavštěvovanější indonéská turistická památka. I my se tam jdeme podívat.

Pohled na tuto “ atrakci “ je ohromující. Borobudur je vystavěn na přírodním kopci.V nadmořské výšce 265 m. n. m.

Základna je čtvercového půdorysu, kde každá ze stran měří 123 m. Na reliéfech, kterých je přes 2 700, je vypodobnění života budoucího Buddhy, prince z královského rodu Šákjů, známého pod jménem  Siddhártha Gautama.

Kromě výjevů ze vzniku buddhismu se zde nachází spousta soch Buddhy v lotosové pozici. Z původního počtu 504 soch Buddhy jich bylo více než 300 poškozeno a 43 se nedochovalo vůbec. Mnoho ze soch nemá hlavu. Ty byly odcizeny pro muzea, bohužel většinou v Evropě.

V tomto jedinečném objektu můžeme strávit pár hodin, ale i pár dnů. A stejně si neprohlédneme všechno. Tak je to rozlehlé. 9 teras, po kterých chodíme a stoupáme po schodech do vyššího patra. Cestou obdivujeme krásné reliéfy a “ čteme “ si v nich. V těch nejvyšších patrech jsou stúpy s průřezy a v každé z nich sedí Buddha. Bohužel, většinou bez hlavy.

Jsme z tohoto místa nadšeni. Sedíme na jedné z teras a pozorujeme okolní kopce. Jsou to, samozřejmě, sopky. Hlavně ať nechtějí “ soptit “. Momentálně “ soptíme “ pouze my. Nad hlasitým projevem návštěvníků z řad místních obyvatel. Je jich tady dost. Platí, na rozdíl od cizinců, zanedbatelné vstupné.

Z návštěvy Borobuduru a Prambananu si odvážíme krásné zážitky. V muslimském světě jedinečné.

Další den se vracíme do Yogyakarty, odkud pokračujeme vlakem do Bandungu. To je na trati do Jakarty, která bude naší poslední zastávkou v Indonésii.

Milena

JÁVA

28. 8. – 13. 9. 2018

Rozloha 132 000 km2, 136 milionů obyvatel, hustota zalidnění 1029 ob. / km2. Je to nejzalidněnější ostrov na světě. Z celkového počtu, 265 mil. obyvatel Indonésie, jich tady žije téměř polovina. Jáva je totálně přelidněná.

Na ostrov Jáva přijíždíme lodí z Gilimanuku na Bali. Plavba je v naprosté pohodě. Moře je klidné, takže za 1 hodinu přistáváme v Ketapangu na Jávě. Je 12,00 hodin. Naše další představa cesty vlakem ve 13,30 h. do města Surabaya, po dotazu na jízdenky na místním nádraží, vzala za své. První volná místa ve vlaku jsou až ve 22 hodin.

 .

Tak nic, jedeme autobusem. Dvakrát přestup, kdy si nás předávali z jednoho autobusu do druhého. Ale dojeli jsme.

SURABAYA

Se svými 2, 3 mil. obyvatel, je po metropoli Jakartě, druhým největším městem ostrova Jáva.

. 

Hotel Win má legrační fasádu. Proto mě na Bookingu zaujal. Je príma. Po, skoro, měsíci zase teplá voda. Rychlá sprcha a padneme do postele.

Ráno jdeme na vlakové nádraží zakoupit, s předstihem, jízdenky do Yogyakarty. Uspěli jsme. Další plán je dojít do přístavu. Neuspěli jsme. Nerada to říkám, ale nezvládli jsme to. Nedošli jsme tam.

. 

Ona je totiž Surabaya, na pěší turistiku, trochu moc rozlehlá ( 375 km2 ) a trochu víc zalidněná ( 6 133 ob. / km2 ). Navíc nemáme pořádnou mapu města. Na turisty tady moc zařízení nejsou.

Co jsme ale navštívili, je bývalá ruská ponorka. Dokonce jdeme i dovnitř. Jsou zde velmi stísněné prostory. Už se vůbec nedivím, proč se říká, že z neustálé přítomnosti někoho druhého vzniká “ ponorka “. Já bych, tak po dvou dnech, měla z toho malého prostoru klaustrofobii a posléze se, zřejmě, zbláznila. Děs běs.

. 

Následující den se vydáváme do ZOO. Už jsme chytřejší, takže si mávneme na místní “ autobusek “, což je obdoba microletu z Východního Timoru. Dojedeme v pohodě.

. 

V ZOO je příjemně. Jednak stín, ale hlavně i něco k vidění. Spousta různých ptáků, opice, ty se dokonce koupají, žirafa, právě konzumuje oběd. Na tygry moc vidět není, hroši jsou ve vodě, zato varani se předvádějí. Slon se také snaží.

 .  .

My jsme tady taky trochu za “ exoty “. Místní nás zdraví, fotí se s námi, pokřikují na nás. Ale v dobrém. No, asi sem moc “ bílých “ turistů nechodí.

Při zpáteční cestě, tentokráte trefíme, se ještě “ zastavíme “ u sochy Buddhy. Je to taková oáza klidu v pulzujícím městě, kde přejít ulici je značný problém. I na zebrovém přechodu.

Po třech dnech odjíždíme do Yogyakarty. Jenom 6 hodin. Vlastně to bude poprvé, po 9 měsících, kdy se přesouváme vlakem. Jsme na cestu zvědaví a docela se těšíme.

Milena

BALI

17.8. – 28.8. 2018

Z ostrova Atauro do Dili jedeme lodí. Tentokráte už za levno. 10$ pro oba. První kroky vedou do hotelu Timor na wifi. 14 dnů jsme byli odříznuti od světa. Žádná wifi, žádná televize, žádné zprávy. Já mám přes 200 mailů. Tak začínám třídit.

Druhý den letíme na BALI. Je to jedna ze 33 provincií Indonésie. Z té se vymyká hodně. Je tady totiž hinduistické náboženství. Zbylá Indonésie je muslimská.

Rozlohou 5 633 km2 a 3,6 milionu obyvatel, nepatří ostrov k největším. Hlavním městem je Denpasar. My ale míříme do města Jimbaran. Ležícím na jihozápadní straně ostrova. To se později ukázalo jako dosti důležité.

Na letišti se děje spousta věcí. Dostáváme vízum na 30 dnů. Myslím, že to bude stačit. Zažívám také první stres. Pepa se mi ztratil. Poslední, kdy jsem ho viděla bylo, když odcházel z batohem od prohlížecího pásu. Pak mně probrali malý batoh. Pepa nikde. Co teď?? Máme dohodu, že, v takovémto případě, zůstanu stát na místě a on si mě najde. Stojím, stojím a Pepa nikde. Pak mi došlo, že možná už vyšel do letištní haly a nemůže zpátky. Jdu tam, ale opět nic. Vracím se zpět a najednou, zpoza zatáčky, vyjde Pepa. Oni ho totiž také prohlíželi, ale jinde. No, hlavně, že jsme se našli.

Vybíráme si první indonéské peníze. Rázem jsou z nás, několikanásobní, milionáři. Za 1€ je Rp 16 500 . Za 1 Kč je Rp 6300. Bereme z bankomatu Rp 2 500 000. Vypadá to jako moc moc peněz, ale zase tak divoké to není. Taxi z letiště k hotelu stojí Rp 250 000. Je to kolem 10 km.

První dojmy z Bali jsou, poněkud, rozpačité. Totálně zastavěný ostrov. Alespoň ta část od Denpasaru na jih. Každé volné místečko je ihned využito. Hotely, resorty, obytné domy. Za pár let se tady nehnou.

Jednoho rána sedíme v hotelu na posteli. Začala trochu vibrovat. Usoudili jsme , že dole začala ždímat pračka. Dál se tím nezabýváme. Večer jsem, přes Viber, mluvila s kamarádkou z Čech. Říkala mi, že ve zprávách mluvili o zemětřesení na Lomboku. No a já povídám, že tady o ničem nevíme. Byl to omyl.

Večer kolem 23 hodiny už ležíme v posteli. No a najednou se země zachvěla.Ale důvodem nebyla erotika. Zemětřesení. Je to dosti zvláštní pocit. Matrací v posteli se šířily, zprvu, slabé vibrace, které ovšem začaly až strašidelně zesilovat. To už jsme z postele vystartovali a rychle ven z pokoje. I další hosté byli na terase. Naštěstí se více nedělo.

Pouštíme televizi a tam live zprávy z Lomboku ( ostrov vedle Bali ). Ráno zemětřesení o  síle 6, 3 stupně a večer 6, 9. Naštěstí pro nás bylo epicentrum na SV Lomboku. A Jimbaran leží, jak už jsem psala, na JZ Bali.

No, nemusíme být účastníky každého průšvihu, který se na naší cestě vyskytne.

Jimbaran je město u moře. Ale, protože my jsme sem přiletěli po 14 dnech strávených na pláži, moře nás, momentálně, nebere. Jo, jo na pláži jsme, samozřejmě, byli. Ale koupání nás neláká.

Jdeme na výlet do GARUDA WISNU KENCANA  CULTURAL PARK – GWK. Rozkládá se na ploše 60 ha.

. 

Ústředním bodem je socha Garuda Wisnu Kencana. Je 120 m vysoká. Pro porovnání – Eiffelova věž má 301 m. Je z bronzu a váží 3 000 tun. Socha znázorňuje boha Višnu sedícího na mystickém ptáku Garudovi.

Součástí parku je i divadlo, kde jsme zhlédli představení balijských tanců. Bylo to krásné.

. 

Dalším naším cílem je návštěva umělecké vesnice UBUD. Tam už pěšky nedojdeme, takže kombinace autobusu a veřejného taxíku. Což je vysloužilý mikrobus.

Vesnice UBUD je totálně přecpaná. Tady se asi nakumulovali všichni bílí turisté z celého Bali. Nedá se ani pořádně chodit. Spousta stánků a obchodů s různým zbožím. Do toho mraky restaurací. Nás sem, vlastně, poslali Němci, se kterými jsme byli na Atauru. Prý je tady česká restaurace. My ji nenašli. Jsme tady 2 hodiny a prcháme pryč.

No, myslím, že s výlety na Bali končíme. Odjíždíme z Jimbaranu do Gilimanuku. Odtud ferrou do pravé Indonésie – na ostrov JÁVA.

Snad se my a mým prostřednictvím i vy, máte na co těšit.

Milena

ATAURO

ATAURO – ostrov, vzdálený 30 km od pevniny Východního Timoru. Po 4 dnech v zaprášeném hlavním městě Dili, jsme už chtěli někam s možností pláže a koupání.

Sháněli jsme informace, jak se na Atauro dostat. Na internetu jsme našli pouze článek o tom, že je lepší si připlatit za rychlou a větší loď, než se trmácet malou bárkou a po cestě zvracet.

V, rádoby, přístavu nám místní sdělují, že každý den v 8°° ráno jezdí rychlá loď. Vlastně vodní taxi.  A jiná nejezdí. Tak jo, informaci máme a můžeme jet.

Ráno přicházíme na určené místo a čekáme. Nic nenasvědčuje tomu, že by měla odtud odjíždět nějaká loď. Pepa se rozhlíží okolo a vidí, že opodál se cosi děje. Nějací bílí turisté nastupují do malého člunu, který je převáží k většímu. Jde se zeptat a dozvídá se, že opravdu jede na ostrov Atauro a vezme nás. Tak jedeme.

Plavba trvá něco málo přes hodinu. Chvílemi to s námi hází, ale vcelku je to příjemné. Méně příjemné je ovšem závěrečné placení. Stojí nás to pro oba 90$. A to ještě nevíme, že ten stejný den, ale odjinud jede na Atauro velká loď za 10$ pro oba. To se dozvídáme až na místě. No jo, jak se říká “ s křížkem po funuse“.

Bydlíme v Atauro Dive Resort. Majitel je Němec, takže Pepa si alespoň může, zase po delsi době, popovídat německy,co hrdlo ráčí. Jasně, že toho hojně využívá.

   .

Jak už název resortu napovídá, je zde zaměření na potápění. Hloubkové. Jsou tu dva instruktoři, z nichž u jednoho si lze udělat i potápěčskou zkoušku. No, my se do toho už nezapojujeme.

Protože nemáme bydlení zamluvené, musí s námi improvizovat. První dvě noci máme skvělý bungalov. Za “ skvělou “ cenu. 60$ / bungalov. Poté se stěhujeme na 8 nocí do dormitory, což je společná ložnice. Pro 6 lidí. Za 18$ / postel. Jsem tam jediná žena. No a poslední stěhování je na 4 noci do bungalovu za 50$ / bungalov. No jo, moc se nevyplácí spoléhat na náhodu.

Naše dny tady plynou v nicnedělání. Jediné rozptýlení je, když 2 x týdně přijede velká loď. To je událost. Přijede v 11 hodin, vyloží náklad a v 15 hodin zase odjíždí. Vozí i auta. Před odjezdem zahouká a “ odfrčí “. Do 30 km vzdáleného Dili jí to trvá 4 hodiny. 

Každé odpoledne chodíme na pláž. Koupeme se, voda je jako “ kafe “. V místním obchodě jsme si koupili plavecké brejličky. V moři jsou totiž nádherná korálová seskupení a spousta ryb. Plaveme nad nimi, prohlížíme si je. Při odlivu jsou tak blízko hladiny, že si na ně můžeme i sáhnout. Ale opatrně.

Ostrov Atauro má 11 000 obyvatel. “ Hlavním “ městem je VILA ( dřívějším názvem Maumeta ).  Jdeme se do něj, jednoho dopoledne, podívat. Je to asi 4 km od našeho resortu. Cestou tam jdeme podél moře. Občas po kamenech, občas vodou. Zpátky po “ silnici “. Prašná, sem tam štěrk, cesta.

 Najdeme zde i nemocnici ( dříve zdarma i pro cizince, teď už musí platit ), poštu, kostel s italským duchovním ( který naučil místní dělat pizzu ), přistávací dráhu pro malé letadlo. Ale je to vlastně  nevelká vesnice.

Ráno, šestý den pobytu na Atauru, je zataženo, vítr, vlny, voda až k okraji palem. Bouře na moři ???!!! Jak se říká, 11 h. rozhodne. Vybere se počasí nebo se nevybere. Toť otázka. Vybralo se. Takže pláž. Není už to nuda ???

Naše dny tady plynou ve velice líném tempu. Jediné, co “ musíme “ je ráno, kolem 8°°, vstát a jít na snídani. Ta je velmi “ pestrá “. Pravidelně se střídají míchaná vajíčka a palačinky. Ty mám radši.

Zato večeře, díky “ fishermanovi “ jsou príma. Tento host, náruživý rybář, dodával do kuchyně čerstvé ryby. Přímo z “ rybářského prutu či harpuny “. Tak jsme měli steak z tuňáka a prvně v životě jsme jedli barrakudu. Je dobrá, ale trochu suchá.

Naše lenošení, po 14 dnech, doplynulo až ke dni odjezdu. Bylo tady moc fajn. Sešli se zde velmi příjemní lidé. Taková malá komuna. Jediné, co nám kazilo zdejší pobyt, byla nemožnost wifiny. Tak už se vlastně těšíme, až se zase “ připojíme “ k dění ve světě.

. 

Naší další destinací je Indonésie. Letíme 17. 8.  z Dili. Začínáme, klasicky, na Bali. Tam prý je wifi všude. Snad je to pravda. Mějte se fajn a já vám o tom zase napíšu.

Tak papa Východní Timore.

Milena

VÝCHODNÍ TIMOR

Rozloha : 15 000 km2

Počet obyvatel : cca 1 milion

Nejvyšší vrchol : Mt. Ramelau 2963 m

Země, která leží ve východní části ostrova Timor. Ta druhá, západní, patří Indonésii. Východní Timor získal nezávislost vlastně dvakrát. Na Portugalsku v roce 1975. Hned poté ho zabrala Indonésie. Úplnou nezávislost získal Východní Timor v roce 2002.  Stal se nejmladším státem OSN.

Převládá zde křesťanství. Katolické. Muslimové ale svoji mešitu mají.

Po měsíci opouštíme Austrálii. Z Darwinu odlétáme na Východní Timor. Na letišti dáváme přednost při startu asi 10 vojenským stíhačkám. Ale pak už “ jdeme “ na start my.

Let je v pohodě. Však trvá jenom 1, 30 h.

Přistáváme v Dili, hlavním městě Východního Timoru. Ojoj, je to darda. Asi jsme měli zvolit jiný itinerář cesty. Ne rovnou, z vyspělé Austrálie, “ hupsnout “ během dvou hodin do chudého státu Asie. Letiště lze přirovnat k hale malého autobusového nádraží. Naštěstí nemusíme čekat na vízum, protože státy EU jsou bezvízové na dobu 90 dní.

Bereme taxi za 10$. Tady se totiž platí americkými dolary. To je oficiální měna. Papírové bankovky. Kovové jsou tzv. centavos, které mají nejvyšší hodnotu 100 centavos, což je 1$.

Vystupujeme u našeho hotelu. Máme rezervaci přes Booking. Už od 21.6. Vše potvrzeno. Ajaj, chybička se vloudila.  Náš pokoj Deluxe je obsazený. Po trochu bouřlivější výměně názorů ( která ve finále byla spíše k smíchu, protože tady se mluví portugalsky, což neumíme a oni zase neumí anglicky, takže jsme spíš všichni ” mluvili “ rukama ), dostáváme ujištění, že druhý den nás přestěhují. To se opravdu stalo. Nicméně ubytování je tady docela drahé. Za jednoduchý pokoj, sice s koupelnou, platíme 30$.

 .

Autobus, zvaný “ microlet “ , což je mikrobus, který jezdí po městě, stojí 25 centavos. Jedeme s ním. Na naší velikost jsou malé. Hlavu máme ohnutou, kolena pod bradou. Chcete-li vystoupit, zaťukáte mincí na kovovou tyč. Řidič zastaví okamžitě kdekoliv.

. 

Chceme vypátrat, odkud a kdy jede loď na ostrov Atauro. Podařilo se. Ovšem ne úplně na 100%. Ale to se dozvídáme až později. Ještě se k tomu vrátím.

Dili, hlavní město státu Východní Timor. Celý ostrov má kolem 1 milionu obyvatel, z nichž většina žije tady. Nepředstavujte si město typu Melbourne či Sydney. Spíše takovou větší vesnici. Všechno zaprášené, moc zeleně nevidět. Náš obvyklý průzkum města lze praktikovat jenom do setmění. Což je v tomto klimatickém pásu maximálně do 18,30 h. Pak už je to trochu nebezpečné. Jednak kvůli osvětlení ulic, na které si tady moc nehrají, ale i kvůli bezpečnosti.

. 

Přicházíme k jakési, proporcionálně, nevyrovnané soše státníka. Drží v ruce Deklaraci nezávislosti z roku 1975.

Prezidentský palác není příliš hlídaný. Policajti sedí ve stínu pod stromem a o své okolí se vůbec nezajímají.

Město má své lepší a horší čtvrti. V těch prvních jsou vládní budovy, konzuláty,lepší hotely, poměrně pěkné silnice.

V druhých chýše, všudypřítomný prach, žádné silnice. Mosty překlenující páchnoucí stoky namísto řek.  I takové zážitky máme.

Musíme si zase rychle zvyknout na opatrnost v jídle. Hlavně při pití vody. Jenom tu balenou a ještě zkontrolovat, aby měla originální uzavření. Zvládneme to.

Přestože město leží u moře, žádné udržované pláže tady nenajdeme.

Po 4 dnech odjíždíme lodí na ostrov ATAURO.

Milena

SEVERNÍ TERITORIUM

DARWIN

Darwin je centrem Severního teritoria. Současně je i nejvýznamnějším přístavem Austrálie. Byl založen roku 1869 pod názvem Palmerstone. Ten je dnes jeho součástí. Přejmenování se uskutečnilo v roce 1911 na počest Charlese Darwina.

Je to prázdninové, odpočinkové město. Hlavně pro mladé lidi. Takhle plně obsazené pivnice jsme ještě v Austrálii neviděli. Bydlíme v hostelu, kde je každý večer pouštěna dunivá hudba. Až do půlnoci. No jo, pro nás důchodce už to moc není.

Důchodců je ve městě také dost. Ovšem bydlí v úplně jiné části, než se odehrává noční život.

Darwin byl v minulosti dvakrát téměř zničen.

Únor 1942. Pár týdnů po Pearl Harboru přišel japonský letecký útok i tady. Je zajímavé, že mu velel stejný námořní kapitán jako tomu na Havaji.  Letecké bomby bez milosti zničily, co se dalo. Včetně civilních letišť, nemocnice, obytných domů. Připomínkou této události je památník.

Prosinec 1974. Cyklón Tracy. Polovina města byla zničena. Jsou i mrtví. Pomocnou ruku podala další australská města. Lidé, kteří přišli o vše, byli přestěhováni do Alice Springs, Adelaide, Sydney. Mnoho z nich se zpět nikdy nevrátilo. Darwin byl znovu vystavěn. Pevněji a lépe.

Je to město, které musí mít lidé rádi. Čisto, spousta restaurací, venkovní kino. Už jsme v tropech, takže slunce a teplo. Velkým “ tahákem “ jsou proto koupaliště s různými atrakcemi ( umělé vlny, skákací plošiny ). Jsou propojena s oceánem. Kolem nich si můžete vybrat písečnou či travnatou pláž, na které trávíte den.

I my jsme sem chodili. Vlastně skoro povinně. Musíme trochu obnovit naše opálení. Přemísťujeme se do rovníkové oblasti.

Po 8 měsících končí putování po zemích, kde je náboženstvím křesťanství. V různých podobách. Viděli jsme spoustu kostelů, katedrál, křížů.

Teď nám začne 4 měsíční etapa putování zeměmi buddhismu, hinduismu, ale i islámu. Odlétáme do Asie a začínáme na Východním Timoru.

A po Novém roce nás čekají země Afriky.

Končí ale také možnost uvidět klokana ve volné přírodě. Bohužel mně nebylo dopřáno. Jediného klokana jsem viděla v nákupním centru a na silniční značce. A taky na talíři. Ochutnali jsme ho, ale moc nás neohromil. No, není vždycky posvícení. Ale Pepa ho 3 x během jízdy autobusem zahlédl. Má holt lepší oči. Anebo jsem zase spala?!

Tak se mějte a já vám o tom zase napíšu.

Milena