JOSEF ANDRLE & MILENA ANDRLE

RUDÝ STŘED

SEVERNÍ TERITORIUM

ALICE SPRINGS

Odjíždíme z Townsvillu do Alice Springs a máme před sebou nejdelší úsek našeho putování Greyhoundem. 26 hodin v autobuse. Ale už jsme “ mazáci “ , takže nás to nerozhází.

Cestou přistupují do autobusu i Aboriginiové. Jsou to velmi zvláštní lidé. Australoidní rasa. Černí, střapaté vlasy, “ rozpláclý “ nos. Mají charakteristický pach kůže.

 Alice Springs je označováno za centrum Rudého středu. Tento název nemá nic společného s určitou politickou stranou. Je odvozen od barvy půdy. Ta je opravdu rudá.

Město bylo vybudováno v místě pozemní telegrafní stanice v roce 1872, v podstatě uprostřed pouště. Má kolem 28 000 obyvatel.

Je tady asi největší komunita Aboriginců v Austrálii. Potkáváme je, jak se toulají ulicemi. Většina nepracuje, žijí v osadách na okraji města. To má s jejich nepřizpůsobivostí velké problémy. Kriminalita, závislost na alkoholu, čichání benzínu jako drogy.

Alice Springs je vyprahlé město. Všude rudý prach. Středem města by měla téct řeka Todd. Je tady ale jenom naprosto vyschlé koryto, které už vodu asi dlouho nezažilo. Navštěvujeme místní botanickou zahradu.  Je to hodně nadnesený výraz pro to nic, co zde nabízejí. Naprostá zaprášená pustina.

Přesto má Alice Springs dvě rarity. Vlak  THE GHAN a blízkost ULURU ( AYERS ROCK ).

THE GHAN.

Trocha historie. Začalo se v roce 1878 – 1891. Na jihu země u Adelaide. Následovala pauza, trvající 38 let. V letech 1926 -1929 se ovšem stavební práce opět rozběhly a roku 1929 železnice dosáhla města Alice Springs. Ovšem přišla další, tentokráte 72 let trvající, pauza.

Dalsi stavba byla zahájena v červenci 2001. V září 2003 byl Ghan konečně dokončen, když byl postaven celý úsek z Alice Springs do Darwinu. První vlak pak absolvoval trasu z Adelaide do Darwinu v únoru 2004, 126 let poté, co byla započata původní stavba této železnice.

The Ghan je dlouhý 2979 kilometrů (trasa Adelaide – Darwin ).

Název je zřejmě po „afghánských“ velbloudářích, kteří vodili velbloudí karavany přes střední Austrálii dříve. Podle velbloudářů  byl “ karavan vlak “ nazýván „The Afghan Express“. Australané mají tendenci všechny anglické názvy co nejvíce zkracovat, takže zbylo nakonec jen slůvko The Ghan. Jezdce na velbloudu má tato železnice dodnes ve svém oficiálním emblému.
V Ghanu jsou tři třídy, označované jako Platinum, Gold a Red Service. Jízdenky se pohybují v tisících australských dolarů.

My jsme původně “ laškovali “ s představou jízdy tímto legendárním vlakem. Na úseku Alice Springs – Darwin. Ovšem poté, co jsme viděli ceny jízdenek, nás tento nápad rychle opustil. No, nemusíme mít všechno. Ale na příjezd vlaku se jdeme podívat. Má 36 vagónů. Je to událost.

ULURU – AYERS ROCK

Ovšem další raritu, ke které se jezdí z Alice Springs, jsme si ujít nenechali. Nejobjemnější monolit na světě. Nachází se v Národním parku Uluru – Kata Tjuta. Je to pískovcový útvar, který má pro Anangy ( zdejší domorodci ), nesmírný  kulturní a náboženský význam. Některé úseky se nesmí z tohoto ani fotit. V roce 1985 byla celá posvátná oblast Anangům, z rozhodnutí australské vlády, vrácena. Od stejného roku je zapsána do UNESCA.

“ Skála” ční nad okolní krajinu do výšky 348 m. Do země zasahuje až do 5 km hloubky. Dlouhá je 3, 6 km, široká 2, 4 km. Geologické stáří se odhaduje na 600 milionů let.

Z dálky, hlavně při západu slunce, když se skála “ rozsvítí “ je na ní nádherný pohled. Tento záběr je také na všech fotkách, které kdy byly udělány. Také my jsme neodolali. Máme foto s nasvícenou Uluru v pozadí a sklenkou šampaňského v popředí. Naprostý kýč. Ale fakt to takhle bylo.

Zblízka je Uluru “ zvrásněná stařenka “. Rozrytá brázdami po stékající vodě. Vysušená a loupající se z přemíry slunce. Vůbec se Anangům nedivím, že si nepřejí, aby turisté na skálu lezli. Už byl schválen termín, od kdy to bude úplně zakázáno. 26.10.2019.

V současné době je spousta omezení, kdy se na skálu nesmí. Moc horko, moc mokro, moc vítr, moc zima. Takže vlastně skoro nikdy.

My jsme na ní nelezli. Ono je to totiž i dost nebezpečné. Povrch klouže a hlavně dolů “ jdete “ po zadku. Už se i pár lidí zabilo. Naposledy nějaký Japonec v loňském roce. Japonci prý jsou nejpočetnější “ lezci “.

Z Rudého středu odjíždíme do naší poslední australské destinace DARWINU. A pak už Asie.

Milena

VELKÝ BARIÉROVÝ ÚTES

Tak a je to tady. Čeká nás další zážitek z role snů. Vidět na vlastní oči Velký bariérový útes. Obklopuje pobřeží Queenslandu. Je přes 2 000 km dlouhý, rozloha 348 700 km2. Od roku 1981 je celý útes pod ochranou UNESCO.

Přijíždíme do městečka AIRLIE BEACH. Je to typické odpočinkové místo. Všude kolem oceán, “ hlavní “ ulice uprostřed. Spousta lidí, kteří se venku jenom tak potulují a lelkují.

Krásné zátoky se “ zaparkovanými “ plachetnicemi. Barva vody tyrkysová. Svítí slunce, je konečně teplo. Teď si fakticky nevymýšlím. Přesně takhle to tady vypadá.

Hned v recepci našeho bezvadného hostelu si zařizujeme jednodenní výlet lodí k Velkému bariérovemu útesu. Je to sice nejjižnější úsek, ale je jeho součástí.

Vyrážíme ráno v 8,30. Mikrobus nás veze do přístavu. Tam vyplňujeme dotazník o svém zdravotním stavu a kolik uplaveme metrů. Součástí výletu je totiž i možnost šnorchlování nad korály. Jdeme do toho.

Hned v mikrobusu se setkáváme s Čechoaustralanem a jeho manželkou. To je kazašská Číňanka. Od Dalibora se dozvídáme a hlavně se hodně vyptáváme na život v Austrálii. Je tady už od roku 1982.

Lodí jedeme asi 1,5 hodiny k jednomu z ostrovů. Ten je lemovaný bílou pláží, která má délku 7 km. Máme několik zastávek. 

Na té první jdeme na vyhlídku, ze které je úžasný pohled na nádhernou lagunou. Je to fakticky paráda.

Druhá zastávka je věnována slunění a hlavně barbecue. To nám připravují naši průvodci z lodi. K obědu máme steaky, zeleninu i ovoce. U stolu, vlastně spíše pod stolem, se k nám přidávají varani. Nejsme z toho nadšeni. Ono obědvat s kolenama pod bradou je dosti nepraktické.

 .

Třetí zastávka je na volném oceánu. Konečně se dostáváme ke korálům.        

Následuje instrukce ke šnorchlování. Jak se ve vodě chovat, jak ukázat, že potřebuji pomoc. Navlékáme si tenké neopreny, “ vyfasujeme “ brýle, šnorchl, ploutve. A šup do vody. Je to zvláštní, ale první tam “ hupsnul “ Pepa. A plaveme.

Každý si ve vodě “ rejdí “ jak chce. Zpočátku vidím, že nic nevidím. Všude jenom voda. Ale najednou…….jsou tam. KORÁLY.

Mají všemožné tvary. Nad jedním zůstávám “ ležet “ a snažím se rozpoznat, je – li to korál nebo krunýř želvy. Do teď o tom přemýšlím. Další, zelené barvy, má tvar obrovské mísy se zvlněným okrajem. Růžové trubičky, mezi kterými se prohánějí fialové rybky, jsou jako z  nějakého filmu. Ovšem nejúžasnější jsou různobarevné a různorodé korály. Když se tak nad nimi vznášíte, máte pocit, že jste na jiné planetě. Je to nádherný svět.

Byl to krásný zážitek. Ale jedeme dál. Do města TOWNSVILLE.

Přímořské město s rovníkovým klimatem. Má kolem 260 000 obyvatel. Je obklopeno plážemi, promenádou.

Hlavním lákadlem je ale GREAT BARRIER REEF AQUARIUM. Samozřejmě tam jdeme. Čekají nás detailní pohledy pod hladinu oceánu. Mořské hvězdice nalepené na skle, želvy, mořští koníci vznášející se v prostoru.

Ryby, které vidíme v proskleném tunelu, se na nás zvědavě “ jedou “ podívat. Jedna si mě docela oblíbila.

Prohlížíme si zblízka korály, které jsme obdivovali v oceánu před pár dny. Rovněž nás zaujaly barevné rybky, které se před námi “ producírují “. Některé jsou komické.

Další naše návštěva patří pláži. Konečně je to správné teplo. I když na koupání to pro nás ještě není, tak na slunci se vyhříváme. Už nám to hodně chybělo.

S dobrým pocitem opouštíme Queensland a vydáváme se na 26 hodinovou jízdu Greyhoundem do Severního teritoria. Čeká nás město ALICE SPRINGS.

Milena

BRISBANE

Hlavní město státu Queensland. Od roku 1859. Je třetím největším městem Austrálie, ale asi nejrychleji se rozvíjejícím. Rozkládá se na východě státu, protéká jím stejnojmenná řeka. Ta v průběhu  svého toku vytváří ve městě velké zákruty.

Na obou březích je mnoho center, kam  se lidé chodí bavit, za kulturou, za nákupy.

Muzea, restaurace, nákupní zóny. Ale také vyznačené pruhy pro běžce a cyklisty.

No, my využíváme spíše ta muzea, než pruhy pro sportování. Tam občas i překážíme.

Brisbane je oproti Melbourne a Sydney celkem “ malé “ město. Má “ jenom “ kolem 2,4 milionu obyvatel. Nenajdete tady také tolik mrakodrapů. Není tak rozlehlé.

Do města jsme přijeli Greyhoundem. Po 17 hodinách jízdy. Přes noc. Ale naprosto v pohodě. Hodně místa na nohy, málo cestujících a hlavně…..opěradla nelze sklopit do polohy téměř ležmo. To byl největší zádrhel autobusů v Jižní Americe. Takže nemáte problém kam s nohama, když se vám ten před vámi “ sklopí “ do klína. Greyhoundy se staly naším “ skoro domovem “ při přesunech po Austrálii.

V hostelu, mimochodem dost hrozném, se setkáváme s Oskarem. To je Čech, který je zde “ inventářem “. Je mu 52 let a už 10 let žije střídavě v Austrálii a před tím na Novém Zélandu. Tam ho ale “ vyhmátli “ a musel pryč. Hodně jsme si povídali. On byl rád, že může mluvit česky. A my zase byli rádi, že nám spoustu věcí ze života v Austrálii vysvětlil. Žil v Sydney, ale nakonec zakotvil v Brisbane. Byla to docela zajímavá zkušenost, potkat se s Oskarem.

Z Brisbane jedeme pouhých 5 hodin do HERVEY BAY. Další zastávka na naší cestě.

Malé přímořské městečko. Přímo u oceánu. Z hostelu to k němu máme asi 2’. Což je paráda. Menší paráda už je, že k tomu správnému “ povalování “ na pláži chybí taková drobnost. POČASÍ. Je sice docela teplo, ale slunce ještě nemá ty odpovídající “ grády “. Dokonce i prší. A dost. Ale ono to správné počasí přijde. Už brzy. Snad.

Co nás tady hodně zaráží, je velké množství penzionů, hotelů a domů k pronájmu. Prázdných. Není sezóna a nás by moc zajímalo, jestli se vůbec někdy během roku zaplní. Kdo ví ??? Možná už brzy. Ve státě Queensland začínají totiž 14 denní zimní prázdniny.

Dozvídáme se, že v Hervey Bay je ideální podnebí. V létě teploty, které jsou ještě únosné k “ přežívání “ a v zimě zase příjemné k procházkám a venkovním činnostem.

Tyhle “ kresby “ na pláži vytváří krabíci. Dělají si “ obývák “ v písku a ten přebytečný, ve formě kuliček, vyhazují ven. Hezké, co ?

 .

Odjíždíme po 2 dnech do AIRLIE BEACH. Tam se dost těšíme. Čeká nás totiž Velký bariérový útes.

Milena

SYDNEY

Pepa o tomto městě říká, že je to město měst. Fakt je dost v pohodě.

Je hodně kosmopolitní. Pro obyvatele Sydney nemá čeština jednoslovný název. V angličtině se používá  výraz “ Sydneysider “.

Sice podle národnosti převládají Australané různého původu ( britského, skotského, irského ), ale hned v závěsu jsou Číňané. Ti mají, tak jako všude na světě ve velkých městech, i tady  čínskou čtvrť. Své “ City Chinatown “. My v něm dokonce bydlíme.

 .

Do Sydney jsme z Melbourne přiletěli. Ona totiž letenka byla, v přepočtu na české koruny, o tisícovku levnější, než jízdenka autobusem. A navíc, cesta letadlem trvala 1, 5 hodiny a autobusem 12, 5 hodin. Takže nebylo co řešit.

Trochu mě “ rozhodilo “, když mi v letadle začala kapat voda na nohu. I letušky tím byly poněkud zaskočené. Nakonec to vyřešily šalamounsky. Přinesly mi savou utěrku. Ono to naštěstí po 10 ‘ dokapalo. Pak už byl let v pohodě.

SYDNEY je nejrozlehlejší a nejlidnatější město Austrálie. Je také metropolí Nového Jižního Walesu. Má zhruba 4, 5 milionu obyvatel. Bylo založeno roku 1788.

Naše první kroky, při prozkoumávání města, vedly k největšímu “ taháku “. SYDNEY OPERA HOUSE. Je to teda dílo. Nebudu psát o stavbě takové, i když i to je hodně zajímavé. Hlavně to, že dánský architekt Jørn Utzon, jehož návrh zvítězil mezi dalšími 233 z 23 zemí celého světa, nikdy neviděl “ svoji stavbu “ dokončenou.

Je to velmi zvláštní pocit být u téhle budovy. Obzvláště pro mě. V roce 1982, když jsem skončila vysokou školu, dali jsme si, se spolužáky, slib. Na Nový rok 2000 se sejdeme u Nové Opery v Sydney. V té době to byl slib hodně odvážný.

Mám 18, 5 roku zpoždění. Ale stojím přímo u ní. Jsem z toho docela naměkko. Je to paráda. A ještě umocněná tím, že sem jdeme na operu Rigolleto.

 .

Spousta lidí, která sem každý den přijde, je nadšena, stejně jako my. Všichni fotí a fotí a fotí. I já. Naštěstí lze nepovedené nebo stejné fotky vymazat. U mě jich bylo 127.

Dalším objektem našeho zájmu je HARBOUR BRIDGE. Má, díky tvaru mostního oblouku přezdívku “ ramínko na šaty “. Jeho stavba trvala 8 let ( 1924 – 1932 ). Klene se nad přírodním přístavem Port Jackson.

Také jsme se na něj vydali. Krásně se odtud fotí Opera House.

Nejpopulárnější pláží Sydney je BONDI BEACH. Surfařský ráj. Nejvíce navštěvovaná. Obvyklá letní víkendová návštěvnost čítá na 40 000 lidí. No, to tam musí akorát tak stát. Pláž má totiž necelý kilometr délky.

Název pochází z jazyka austrálců a znamená “ voda, lámající se nad kameny “ a také zvuk vln, který přitom vzniká.

Při naší návštěvě byly vlny malé, takže se moc nelámaly. Ale surfařů tam bylo dost. Lidé se i koupali. My ne, pouze jsme se chvíli vyhřívali na slunci. Po dvou měsících jsem zase měla kraťasy.

Během LOH v roce 2000 se zde hrály zápasy plážového volejbalu. Pro 10 000 diváků. Ovšem po skončení her bylo vše rozmontováno a odvezeno. Tak zněla dohoda. V současnosti jsou veškeré míčové hry na pláži zakázány.

Sydney se mi líbí. Každý si zde může najít svoji “ parketu “, kde se bude cítit dobře. Spousta parků, muzeí, divadel,nákupních zón, zajímavých budov.

Jednou  z nich je QUEEN VICTORIA BUILDING. Dříve tržnice, dnes centrum mnoha butiků světových značek. Na vše dohlíží z vysokého podstavce socha královny Victorie, která je umístěna před vchodem. No, snad se jí současná podoba budovy zamlouvá.

Až do konce pobytu v Austrálii se už budeme přesouvat autobusem společnosti Greyhound. No a začínáme právě v Sydney. Kupujeme si 21 denní Travel pass a vyrážíme do další destinace – BRISBANE. “ Pouhých “ 17 hodin.

Travel pass je pro nás výhodný. Za 21 dnů a 400 $ projedeme s pěti zastávkami  až do Darwinu. Kdybychom si kupovali jízdenky jednotlivě, tak by nám ty peníze stačily pouze na dvě cesty. Austrálie je země rozlehlá.

Milena

AUSTRÁLIE

28.. – 30. 7. 2018

Austrálie je dalším cílem na naší okružní cestě po Jižní polokouli. Máme tady naplánováno pobýt měsíc. Protože je to rozlehlý stát, rozhodli jsme, že pojedeme po východním pobřeží. Samozřejmě s “ odskokem “ k monolitu Ayers Rock neboli Uluru v jazyce Anangů, kterým území kolem vždy patřilo.

Naší cestu po Austrálii začínáme ve městě MELBOURNE.

MELBOURNE

Do centra státu Victoria přilétáme z Nového Zélandu z Christchurche. Cestu jsme měli začít nástupem na palubu letadla v 6, 15 h. Na letišti jsme od čtyř hodin ráno. A při odbavení, protože přes internet to opět nešlo, se dozvídáme, že je zpoždění. Nástup je až v 8, 15 h. Je pravda, že poslali SMS. Jenomže na Novém Zélandu nám svorně nefungovaly telefony s českou simkou. No jo, jsou horší věci.

Zpožděný let byl v pohodě. Usnuli jsme ještě před startem. V Austrálii je o 2 hodiny méně než na Novém Zélandu. Oproti Čechám o 8 hodin více. Máme v tom posunování času už trochu zmatek.

Melbourne – hlavní město státu Victoria. Má přibližně 4, 5 milionu obyvatel. Založeno v roce 1835. V letech 1901 – 1927 bylo metropolí Austrálie. Rozkládá se na břehu řeky Yaraa. V roce 1956 se zde konaly letní olympijské hry.

Hned po ubytování se, v hostelu Pint On Punt, vyrážíme poznávat město. Naše první kroky vedou k oceánu. Tak půl hodinka svižné chůze. Je mlžný opar, takže mrakodrapy v dáli vidět moc nejsou. Ale nevadí, stejně jsme spokojeni.

Další dny máme namířeno do centra. Ovšem tentokráte jedeme tramvají. Je to přeci jenom daleko. Připadám si jak ve filmu “ Četník v New Yorku “ . Také chodíme s hlavou zakloněnou. Až mě bolí za krkem. Mrakodrapy jsou opravdu vysoké. Vytváří na obzoru krásné siluety.

Melbourne bývá často nazýváno “ Australské zahradní město “. Je tady fakticky hodně zahrad a parků. Jsou to takové oázy klidu v rušném velkoměstě.

Já bych k tomu ještě přidala, že je městem galerií. Máme v úmyslu je navštívit. Jasně, že ne všechny.  

V jedné z budov NGV, je výstava umění původních obyvatel Austrálie – Aboridžinců ( Austrálců ).

Při své tvorbě používají 4 základní barvy.

Bílou – starost a bolest. Černou –  pomsta a smrt. Žlutou – hněv a agresivita. Červenou – radost a láska. Je to dost působivé.

V jiné budově  NGV je průřez uměním celého světa. Jsou zastoupeni velikáni. Augusto Rodin, Paul Cézanne, Picasso a další.

V jednom z mnoha parků jsou různé sochy. Nejen kamenné, ale i obložené  barevnou keramikou. Je tady totiž hodně malých dětí. A ty se kolem soch neustále pohybují, lezou po nich.

Procházíme botanickou zahradou. Ale nic moc nekvete. Navíc jen zataženo a chvílemi i prší. Nevadí. Zase bude líp.

 .

Zajdeme také do tržnice. Fascinující. Spousta mořských produktů. Krásně naaranžovány.

Samozřejmě, že nechybí Čínská čtvrť. Vlastně je to město ve městě. Všechny nápisy v čínštině, zboží v obchodech jenom čínské, restaurace také.

Asiatů žije v Melbourne hodně. Kupodivu ale převládají Indové nad Číňany. Docela nás to překvapilo, protože jsme měli dojem, že v ulicích vidíme jenom Číňany.

Jenomže přišla neděle. Svítí slunce, je docela teplo a na promenádě kolem řeky je spousta lidí. A ejhle. Koho potkáváme nejvíce. Početné rodiny Indů. Jsou zastoupeny všechny generace. Tak už se nedivíme.

Po pěti dnech opouštíme Melbourne. Čeká nás SYDNEY.

Milena

JIŽNÍ OSTROV

BALCLUTHA

Tohle město nám posloužilo jako mezistanice z Te Anau do Christchurche. Abychom nemuseli jet 12 hodin autobusem v kuse.

Je to město veskrze zemědělské. Nejvíce to lze poznat podle nesmírně zablácených aut. Hlavně pickapů. Samozřejmě jsou tady v okolí i stádečka dobytka. Kolem jednoho “ stádečka “ mladých býčků procházíme celkem blízko. Dost vykuleně na nás koukají.

Řeka Clutha, protékající středem města, je asi tak nejzajímavějším objektem. Po dvou dnech pokračujeme dál.

CHRISTCHURCH  ( maorsky Ōtautahi )

Největší město Jižního ostrova. Zhruba 362 000 obyvatel. Leží na východním pobřeží.

Říká se o něm, že je nejangličtějším městem Nového Zélandu. Nebo také nejvíce viktoriánským. Je pravda, že se tady setkáváme s názvy ulic – Manchester, Worchester, Cambridge, Victoria St.

Socha královny Victorie je zde také zastoupena. I anglické telefonní budky. Chvílemi si člověk připadá jako v Anglii.

Ovšem pouze do okamžiku, než přijdeme do CTV EARTHQUAKE MEMORIAL PARK.

Christchurch bylo v letech 2010 a 2011 zasaženo zemětřesením. Další přišlo v roce 2016. To z roku 2011 se, bohužel, nesmazatelně zapsalo do historie města.

4.9. 2010 přišlo to první. O síle 7, 1 Richterovy stupnice. Odehrálo se v noci,kdy lidé nebyli v práci. Naštěstí se obešlo beze ztrát na životech.

To druhé už, bohužel, ne. 22. 2. 2011 ve 12,51 h. místního času. Lidé jsou na obědě, v práci, na ulicích. Přichází pohroma. Zemětřesení o síle 6, 3 stupně. Sice slabší než to zářijové, ale blíže městu a hlavně hypocentrum je v menší hloubce. Katastrofa. Zahynulo 185 lidí, 1800 je jich zraněno, spousta vážně. Mnoho tisíc budov je poničeno nebo rovnou spadlo. Včetně ChristChurch Cathedral.

Teď je rok 2018. Centrum města je jedno velké staveniště. Přijíždíme večer a divíme se, proč je tady tolik rozestavěných míst. Druhý den jdeme na vycházku. A přicházíme do CTV EARTHQUAKE MEMORIAL PARK. Právě v budově televize zahynulo nejvíce lidí.

Spousta budov je dosud ve fázi vyztužení a podepření. Včetně katedrály. Ale jsou zde už i nové, prosklené stavby. Stavěny tak, aby vydržely otřesy. V moderní budově Christchurch Art Gallery ze skla a oceli, která zůstala neporušena, bylo v únoru 2011 zřízeno ústředí záchranářských týmů.

Jdeme i kolem prodejny aut ŠKODA. Venku stojí nablýskané “ škodovky “ a my jsme pyšní, že jsou od nás.

Návštěva botanické zahrady je takovým balzámem na duši. Květin málo, protože je vegetační klid, ale stromů moc a ještě víc. Obrovské, Sekvoje vždyzelené, se tyčí majestátně do výšky přes 100 m. Cedr se vedle Sekvoje rozhodně nenechá zahanbit.

Opět se procházíme růžovou zahradou a opět jsou k vidění jen malá zapomenutá kvítka. Alespoň “ umělecká “ růže u vchodu kvete.

Nový Zéland je zemí, která stojí za návštěvu. Nám se více líbil Jižní ostrov. Ten je opravdu o přírodě. O tu se místní fakticky hodně a dobře starají.

Co mě hodně upoutalo, jsou veřejné toalety. Je jich všude spousta. Nikdo nevybírá peníze, nikdo nehlídá. Přesto jsou dokonale čisté, provoněné, s dostatkem toaletního papíru a tekoucí teplou vodou.

Náš pobyt na Novém Zélandu končí. 28. 6. brzo ráno odlétáme do AUSTRÁLIE – MELBOURNE.

Milena

JIŽNÍ OSTROV

16. 6. – 28. 6. 2018

QUEENSTOWN

Teda lidičky, to je nářez. Všude se píše, že Jižní ostrov je divočejší a je o přírodě. Ovšem vidět vše na vlastní oči a být u toho,to je fakticky bomba. Ale od začátku.

Z Wellingtonu odlétáme na čas. Ráno v 9 hodin. Letištní hala je “ vyzdobena “ dvěma orly z Pána prstenů. Nedaleko letiště jsou totiž ateliéry, kde se natáčelo. 

Přílet do Queenstownu je zážitek už v letadle. Zrovna vychází slunce a my máme okolní hory jako “ na dlani “. Je to Remarkable Mountains, které obklopuje město a vytváří nádhernou okolní kulisu.

QUEENSTOWN se rozkládá podél zátoky ledovcového jezera Wakatipu. Se svými 80 km délky je nejdelším jezerem Nového Zélandu. O Queenstownu se říká, že je nejdražším městem Nového Zélandu. To nám potvrzují, nezávisle na sobě, i dva Češi, se kterými se setkáváme. Oba zde žijí už 6 let.

S prvním se potkáváme dost komicky. Vyjeli jsme visutou lanovou dráhou na kopec nad městem. Máme nádherný výhled. Slunce svítí a můžete si odtud zaplatit tandemový seskok. Díváme se, jak se skokani krouživým letem snášejí k zemi. Tam instruktoři sbalí padáky, dají do batohů na záda, vynesou k lanovce a opět vyjedou na kopec. No a já se pokouším jeden takový “ padákový batoh “ nadzvednout. Nejde to. Říkám Pepovi : “ Teda to je tíha, já s tím vůbec nehnu. Kolik to asi tak váží ? “ A najednou se ozve hlas. “ Zhruba 20 kilo. “ A on to český instruktor. Povídáme si s ním o životě na Zélandu.

S druhým se potkáváme večer, v recepci hostelu, kde bydlíme. Sedíme u počítače, stahujeme na flashku video, které Pepa točí a bavíme se u toho. A najednou k nám přijde mladý muž a říká :  “ Zdravim Čechy “. Pracuje jako údržbář a přijel sem cosi opravit.

Oba nám vlastně shodně řekli, že “ backpackers “ ( volný překlad baťůřkáři ) v našem věku, ještě nepotkali. Ten instruktor říkal, že si nedovede představit své rodiče, jak jedou sami někam do ciziny. Jsme na sebe pyšní.

Queenstown je centrum cestovního ruchu. Můžete si tady zkusit různé druhy extrémních sportů. Kvůli tomu město nazývají “ dobrodružné hlavní město světa”. Ročně sem přijede přes milion návštěvníků. Stálých obyvatel má kolem 46 000, ale v sezóně se počet zvýší až na 90 000.

My jsme zde mimo sezónu, tak při procházce vidíme spoustu zazimovaných domů.

Je tady krásně. Výhled na jezero z Queenstown Hill je naprosto úžasný. Obzvláště, když svítí slunce. A nám svítilo. Paráda.

Tři dny v Queenstownu končí. Jedeme dál. Do města TE ANAU. K národnímu parku FIORDLAND.

Ono to vlastně je městečko. TE ANAU. Má necelých 2000 obyvatel. Je to výchozí bod k, asi nejnavštěvovanějšímu místu Jižního ostrova, MILFORD SOUNDU ( maorsky PIOPIOTAHI ). Nachází se v jihozápadní části Jižního ostrova. Je součástí národního parku Fiordland. I my tam jedeme.

Nejdříve 2 hodiny autobusem přes Jižní Alpy. No a potom 2 hodiny lodí po fjordu. Je to krása. Dokonce se na nás “ přijeli “ podívat i delfíni. Je slunce, ale “ frišno “.

Loď nás dovezla až k otevřenému oceánu. Cestou obdivujeme vodopády, ve výšce jsou vidět vrcholky pokryté sněhem a ledem. Zalesněné kopce dodávají všemu barevný kolorit kolem nás. Fotíme a točíme, co se do nás vejde. Jo a ještě také se do nás vejde “ fish & chips “, které máme v ceně výletu. Přišlo to k chuti. Byl to moc pěkný den.

Pokračujeme do dalšího města BALCLUTHA. To ale příště.

Milena

WELLINGTON

Metropole a významný přístav Nového Zélandu. Založeno roku 1840 anglickými  přistěhovalci.

Rozkládá se na jihozápadním cípu Severního ostrova na pobřeží Cookova průlivu. Se svou jižní zeměpisnou šířkou 41° 17’ 20” je podle Guinnessovy knihy rekordů nejjižněji položeným hlavním městem světa. Je tomu tak od roku 1865, kdy  Wellington status metropole převzal po Aucklandu ( od r. 1841 ).

Přijíždíme na Railway Station. Prvni vlakové nádraží na Novém Zélandu. My ale autobusem InterCity, který má tady konečnou. Opět do deště. To v tuto roční dobu není na Novém Zélandu nic neobvyklého. Tady je tato klimatická nepříjemnost vylepšená ještě o vítr. Ne nadarmo se Wellingtonu říká “ větrné město “. Co s tím naděláme. Do ulic musíme.

Naše první kroky vedou k vypátrání odkud a jaké číslo autobusu jede na letiště. Splněno. Číslo 91 kousek od místa, kde bydlíme. Na Jižní ostrov totiž letíme.

Další, kam se jdeme podívat je přístav. Wellington je ze tří stran obklopen mořem. Čili je jasné, že je přístavem nanejvýš důležitým. Jednak pro převoz osob a materiálů na Jižní ostrov, ale i jako vývozní i dovozní přístav do dalších zemí.

Tady moje srdéčko zaplesalo. “ Potkala “ jsem kontejner s krásným nápisem. PILSNER URQUELL. A ještě v rohu napsáno PLZEŇ. Jenom pro vaši informaci. Jsem z Plzně.

Mezi velmi navštěvovaná místa patří TE PAPA TONGAREWA. Je to muzeum maorské kultury. Samozřejmě tam jdeme. Docela zajímavé. I když Maorů tady je menší počet, než celostátní průměr. O to více je tu Asiatů. Kupodivu hodně Indů. To máme radost, protože můžeme chodit na indické jídlo. Hned naproti našemu hostelu.

Mezi turisticky atraktivní nabídku patří pozemní lanová dráha. Zahrnuje dva červené vagóny, které spojují centrum města s příměstskou částí, kde se rozkládá botanická zahrada. A protože Pepa a já jsme dva velcí “ botanikové “, nemůžeme jí opominout. Jedeme 612 m, stoupáme do výšky 120 m. Dost to připomíná lanovku v Karlových Varech, odkud je Pepa. Kousek domova.

Samotná botanická zahrada je rozlehlá. 26 ha. Založena roku 1868. Součástí je růžová zahrada lady Norwoodové se třemi tisíci druhy růží. Bohužel v této roční době ne a ne rozkvést. Skomírají tu asi tak čtyři namrzlá kvítka. Ale skleník s orchidejemi je pěkný.

Zajímavým areálem je parlamentní komplex budov. Knihovna s rozetovými okny, vlastní parlament a sídlo novozélandské vlády. To má přezdívku Beehive Building ( Včelí úl ). Je mu dost podobná.

Při prozkoumávání města se dostáváme k jakémusi muzeu. Je zde výstava s názvem “ Takový je Nový Zéland “. K našemu velkému překvapení se tady setkáváme s další připomínkou domova. I když tentokráte už přežitou. Auto, podobné gazíku, s koly s emblémem a značkou Škoda a nad tím velký nápis ČSSR. A ještě jeden symbol Čech. Slivovice Jelínek. Obchodní artikl v šedesátých letech.

Wellington je moderní město. Prosklené supermoderní mrakodrapy se střídají se starými koloniálními stavbami, anglikánský kostel, maorské dřevěné stavby.

Odlétáme ze Severního ostrova se spoustou zážitků. Snažím se o ně s vámi podělit. Snad se mi to trochu daří. Čeká nás Jižní ostrov. Ten prý je divočejší a více o přírodě. Uvidíme, co nás čeká. Tak zatím.

Milena

TAUPO

V posledním článku jsem psala, dost geotermálních aktivit. Ale, jak je vidět, na Novém Zélandu se jich nezbavíme.

Přijíždíme do města TAUPO. Je to zkrácená verze plného  maorského názvu Taupō-nui-a-Tia ( Velký plášť Tia ), kde Tia je jméno objevitele jezera.

Taupo se rozkládá  na břehu stejnojmenného jezera. To je rozlohou ( 616 km2 ) největší  na Novém Zélandu. Vzniklo v obrovské kaldeře, která zůstala po výbuchu supervulkánu asi tak před 2 500 lety, následně byla zatopena vodou a umožnila tak vzniku vodní plochy. Takže vidíte, že na Novém Zélandu se bez geoaktivit nic neobejde.

Město samo je malebné. Obzvláště, když svítí slunce a bydlíme za 40 NZD za pokoj, v Bob’s hostelu. Tahle cena je, zatím, nejnižší, kterou jsme za bydlení platili.

Jezero má nádherně modrou barvu vody, ve které se odráží okolní vrcholky. Já vím, že to zní poněkud kýčovitě, ale ono to tak opravdu je. Z přístavu vyjíždí každý den plachetnice na okružní plavbu. Tu jsme nejeli. Nemusíme absolvovat všechno.

Co jsme ale podnikli, byl výlet k Huka Falls ( Vodopády Huka ) . V ten den svítilo slunce, bylo celkem teplo ( tak 13° C ), vyrazili jsme proto pěšky. Asi tak 5  hodinová procházka ( oběma směry ), podél řeky Waikato, protékající jezerem Taupo. Je to nejdelší vodní tok Nového Zélandu. Má délku cca 430 km. V místě odtoku z jezera má tyrkysovou barvu.

 Cestou obdivujeme zákruty řeky, skálu, která se odráží ve vodě. Dokonce jsme svědky i skoku na laně do jezera, který absolvovali dva mladí Číňané. Mimochodem, těch je tady opravdu hodně. V Bob’s s hostelu, kde bydlíme, máme pocit, že jsme se ocitli v Číně.

Jdeme úzkou cestičkou, která je lemována kapradím, borovicemi, palmami. Je tady naprostá všehochuť rostlin.

HUKA FALLS. Začínají pozvolna. Jako peřeje.

Voda je vtlačena do úzkého kaňonu. Tím se řítí a následně padá z výšky pouhých cca 8 m. Ovšem průtok v tomto úseku je zhruba 200 000 l za sekundu. Je to nádhera. Ovšem, když se díváte z bezpečí lávky nad vodopádem. Tyrkysová voda se “ vaří “ do bílé pěny. Ono také v maorštině slovo “ huka “ znamená  “ pěna “.

V pozdním odpoledni se vracíme zpět do města. Jdeme jinou cestou, takže se musíme častěji dívat do mapy. Při jedné takové mapové  “ konzultaci “ u nás zastavuje mladá žena v autě. Radí, kudy se máme vydat. Ale hlavně se dost podivuje nad tím, že jdeme pěšky. Tady to moc obvyklé není. Všichni všude jezdí autem.

Je tedy fakt, že večer nás nožičky dosti bolely. Pomohlo natření čínskou mastí a ajurvédským balzámem.

V Taupu končíme a jedeme k oceánu do města NAPIER ( maorsky AHURII ).

Leží na východním pobřeží Severního ostrova. Je zde důležitý přístav. Hlavní vývozní komoditou je dřevo. Najíždí sem jeden plný kamion za druhým.

Město se nám moc líbí. Ani nevadí, že prší. Je totiž vystavěno ve stylu Art Deco.

Nebylo tomu tak vždy. Při velkém zemětřesení v roce 1931 bylo z velké části zničeno. No a následně nově vybudováno v tomto novém stylu. Je to takový balzám na oči. Žádné mrakodrapy, žádné vysoké prosklené budovy, žádné železobetonové konstrukce. Pouze krásné secesní budovy.

Hodně domů, postavených na útesu nad městem, je dřevěných. Je odtud krásný výhled, ale při zemětřesení bych tam být nechtěla. Úplně vidím, jak padají dolů.

Oceán je lemovaný pláží, která je pokryta černými drobnými kamínky. V dešti se lesknou. Promenáda by za slunného počasí lákala k procházce. My jsme byli rádi, že jsme zmokli jenom trochu. 

Na Novém Zélandu jsou na déšť připraveni. Ale jenom ve městech. Tam jsou totiž kolem domů, nad chodníky, stříšky, takže můžete chodit v suchu. Nojo, ale na volném prostranství už moknete hodně. Co bychom také v červnu chtěli, no ne?

Po dvou dnech ve městě, kde se zastavil čas, odjíždíme do metropole Nového Zélandu – WELLINGTONU.

Příště. Počkejte.

Milena

SEVERNÍ  OSTROV

MATAMATA

Přijíždíme sem celí natěšení. Proč ? Jednoduchá odpověď. Je to výchozí bod do Hobbitonu. Asi všichni víte, o čem je řeč. Ano, tady se natáčela známá trilogie The Hobbit.

V informačním centru v Matamata si kupujeme voucher na Hobbiton Movie set. Platíme 84 NZD na osobu. Je to dost, ale Hobbiton je jenom jeden na světě. A jedeme.

Jsme součástí skupiny, protože tady se může chodit pouze s průvodci. Hned při prvním pohledu na  celý areál se chováme jak malé děti. Je totiž úžasný. Otevře se před vámi malý hobbití svět.

Domečky, nebo – li nory, jsou malinké, barevné, roztomilé. Před některými  vystavují produkty, které dotyčný obyvatel vyráběl. Vidíme tady pekařské výrobky, sýry, kovářské náčiní.

V trávě, na zaparkovaných trakařích, leží  velké dýně. Těch je tady “ poházeno “ volně docela dost. Jsou krásně oranžové. Na šnůře se suší malinké oblečení. Jak pro panenky. Vestička, kalhotky, šatičky, zástěrka. Já nemám ráda když někdo používá zdrobněliny, ale tady to jinak nejde. Ono je to všechno malinkaté.

Jsme zvědaví, jestli jsou za kulatými dveřmi domečků nějaké místnosti. A zjišťujeme, že ne. Pouze opěrné zdi. Přesto se u jednoho “ vchodu “ fotíme. Tedy, fotí nás naše průvodkyně. Každého ze skupiny. Asi tak 15 lidí.

Jediný domeček Bilba Pytlíka – starosty, je obyvatelný. Ale pouze, když si jej objednáte a zaplatíte, tak vás do něj nechají vejít. Jinak se nedá vstoupit ani do zahrádky.

Chodíme po cestičkách mezi jednotlivými částmi Hobbitonu. Celá naše “ exkurze “ končí v Hospodě. Ta je opravdu průchozí. Vcházíme dovnitř a dostáváme kameninový pohár s jakýmsi nápojem. Údajně stejným jako pili v Hobbitonu. Později zjišťujeme, že my jsme pili Cider.

Tahle návštěva stoji opravdu za to. Po skončení natáčení filmu, přišla otázka, co s celým areálem. Majitel, pan Alexandr, se rozhodl, že vše zachová a zpřístupní návštěvníkům. A to udělal moc dobře. Ocitneme se tady v pohádkovém světě. Občas to je potřeba.

ROTORUA

Z návštěvy Hobbitonu odjíždíme do destinace, o které jsem ve škole dlouhé roky učila. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych sem mohla někdy přijet. A jsem tady. Ve městě ROTORUA ( v maorštine Druhé jezero ).

Místo, kde je ve vzduchu cítit sirovodík, kde jsou jezírka bublajícího bahna, kde ze  země unikají horké páry. Nejvíce se s touto geotermální aktivitou setkáváme v parku KUIRAU. Smí se chodit jenom po vyznačených cestách. Jinde je to nebezpečné.

Termální prameny v tomto parku mají léčivé účinky. Hlavně pro artritidu, revmatismus a pohybové ústrojí. Teplota je mezi 33 ° C – 43 ° C. To je něco pro nás. Hned se zouváme a ponořujeme nohy do bazénku. Zaslouží si péči. Každý den toho dost nachodíme.

Při prozkoumávání města přicházíme do části, která je jakýmsi skanzenem. Maorským skanzenem. Rotorua leží totiž  v maorské oblasti.

Maorové jsou původní polynéské obyvatelstvo Nového Zélandu. Přišli sem kolem roku 1300. Bohužel s příchodem Evropanů přišly i nemoci, které tento národ téměř vyhubily.

Velkým zážitkem je návštěva přírodní rezervace WAI – O – TAPU ( v řeči Maorů “ Posvátné vody “ ).

Její vznik je spojován s vulkanickou aktivitou zhruba před 160 000 lety. Podzemní voda zahřívaná magmatem je tak horká ( až 300 ° C ), že rozpouští minerály z hornin, kterými protéká a ve formě páry uniká na povrch.

Naučná stezka kolem jezírek a kráterů je dobře vyznačena. Ale než se na ní vydáme, máme ještě jeden zážitek.

Každý den, v 10, 15 h. vybuchne Lady Knox Geyser. Je to docela zajímavé. Samozřejmě, aby tento gejzír mohl takhle pravidelně fungovat, musí mu zaměstnanci pomoci. Do “ hrdla “ nasypou mýdlové hoblinky , který vyvolá reakci a ta se projeví výbuchem gejzíru. Někteří lidé to v recenzích odsuzují, že je to podvod. Vždyť tam nemusí být. Nám se to líbilo.

Ale zpět na stezku. Nejvíce nás zaujala dvě jezírka. Hlavně kvůli barevnosti.

CHAMPAGNE POOL ( Šampaňské jezírko ). Je největší, 65 m v průměru, 62 m hluboké, teplota na hladině 74 ° C. Efekt “ šampaňských “ bublinek  způsobuje obsah oxidu uhličitého.

DEVIL’S BATH ( Ďáblova koupel ). Voda má neskutečně jedovatou zelenou barvu ( přírodní ). Je to výsledek mixování vody, přetékající ze Šampaňského jezírka se sirnými a železitými solemi.

Ale dost už geotermálních aktivit. Přejíždíme do města TAUPO u stejnojmenného jezera. Čtěte příště.

Milena