V Indii jsme byli mnohokrát,ale v návštěvě pouštních měst v provincii RÁDŽASTHÁN máme premiéru.Jsme plni nedočkavosti a očekávání.
V New Delhi jsme přistáli ráno v 6hodin a v 8,40h.už jedeme vlakem do BIKANERU.Máme luxus spací kupé,alespoň podle ceny – 600Rs./os. –a označení na jízdence.Ale dobrý.Máme před sebou 12hodin jízdy.Cesta v pohodě.Většinou spíme,čteme a koukáme z okna.Je špinavé,tak nic moc nevidíme.
Mezi dominanty města patří JUNAGARH FORT – pevnost ,která je nyní muzeum.
Na vstupní bráně jsou železné hroty,které zabraňovaly útokům slonů,kteří se využívali k jejímu proražení.
LAXMI NIWAS PALACE – zde bydlel poslední vládce Bikaneru,dnes hotel a knihovna .Je to rozlehlý areál,ke kterému jedeme rikšou.Je umístěný na okraji města.
JAIN BHANDASAR – z 15.st.,džinistický chrám,při stavbě použito 40 000kg ghí(přepuštěné máslo).Máte pocit,že podlaha je mastná.Asi to není jenom pocit.Je tu spousta barev,vyřezávaných sloupů.
Pokračujeme dál do pouště – do města JAISALMÉR(Džaisalmér).Jedeme spacím autobusem,takže paráda.Zhruba 7 hodin.Bydlíme v hotelu Sumrat. Krásný výhled na pevnost.Stejně krásný pohled na Pepu v jeepu Mahandra,který by si klidně vzal do svého vlastnictví.
Jaisalméru se říká „Zlaté město“.Je vystavěno z pískovce a při západu slunce jakoby zlatě září.Sledovali jsme ze střechy hotelu a něco na tom je.
Večer jedeme do pouště,kde koukáme na západ slunce.
Máme k tomu i taneční program.Dost dobrý
Ráno přesun do MOUNT ABÚ.
Tady je asi nejkrásnější džinistický chrám v Indii.
Jmenuje se DILWARA.
Džinistické náboženství je postaveno na absolutním zákazu čehokoliv,co pochází z živého tvora.Do chrámu nesmíte mít u sebe nic koženého,žádný batoh či tašku.Povinná jsou zakrytá kolena,ramena.Džinisté nosí na ústech roušku,aby nespolkli nějakého broučka nebo mušku.Ti,obvzláště, aktivní před sebou při chůzi zametají košťátkem zem.No jo,jiná země jiné zvyky.
Chrám je naprosto úžasný.Stojíme frontu pro vstup.Pouští se sem až po poledni,kdy skončí modlitby a vpustí pouze omezený počet návštěvníků.A to my musíme být mezi nimi.Večer jedeme totiž dál.
Město AHMEDABAD rozhodně vynechejte.Je ryze muslimské.Chtěli jsme se ubytovat,ale bohužel.Všechny hotely byly obsazené.Samozřejmě to vypadalo dosti podivně.Taxikář,který nás vozil od jednoho k druhému se nám později už sám omlouval.Když se totiž šel do hotelu zeptat on,tak místa byla,ale v okamžiku,když jsme přišli s batohama my,tak bylo obsazeno.On nám vysvětlil,že nás – nemuslimy- nikde neubytují.
Tak jsme skončili na autobusovém nádraží a spali na lavičce(docela pohodlné).Ovšem pouze do 5 hodin ráno,pak už nás zřízenec zvedl,že to není noclehárna.I to patří k cestování.
Nás už čekal přesun na poloostrov DIÚ.Bývalá portugalská kolonie(stejně jako GOA v Jižní Indii).Opět jeli 12 hodin běžným autobusem.V Indii jsou ty časy přesunů dosti dlouhé.Ale šlo to.
Poloostrov Diu je v současné době už muslimský.Po první noci v hotelu u muslimů se stěhujeme.
Našli jsme bezva hotel JAY SHANKAR ,ale hlavně je hinduistický.
Pokoj je i s balkonem a 3 postelema.Jedna je odkládací.
Jsme správní dovolenkáři.Opalujeme se,koupeme,potulujeme se po okolí.
Jdeme do pevnosti ze 16.st.,kde do roku 1961 byli Portugalci.Poté museli odejít a převzali Indové.
Po týdnu na Diú už zase jedeme dál.Tentokráte do města JAIPUR(Džaipur).Při cestě vlakem mě potkala dosti velká nepříjemnost.Mojí nepozorností mi ve vlaku ukradli tablet.Usnula jsem a bylo to.No jo,na každého jednou dojde.
Říká se mu „Růžové město“.Fasády starého města mají lososovou barvu.
Hlavním turistickým lákadlem je HAWA MAHAL – Palác větrů.Byl vybudován v roce 1799 pro ženy od dvora,aby mohly sledovat pouliční ruch,ale samy zůstaly skryty.Palác je ve skutečnosti velice úzký.Jeho růžovobílé průčelí je opravdu jedinečné.Lze vstoupit dovnitř.Vchod je zezadu.
Nás ovšem tentokráte zajímala stavba v blízkém okolí Jaipuru.
Pevnost ÁMBÉR neboli Džajgarh. To je teda dílo.Tyčí se na skalnatém hřebeni za jezerem Maota asi 11km od města.Byla vybudovaná v roce 1600.
Můžete se sem dopravit na slonu nebo jít pěšky.Je to docela kopec.My šli pěšky a slony jsme „předjížděli“.
V pevnosti jsou velká nádvoří,krásné paláce,zahrady,které se rozprostírají i v okolním jezeře.
Při zpáteční cestě (pěšky) jdeme kolem letního paláce uprostřed jezera.
Cestou potkáváme různé“dopravní prostředky“. Slona,velblouda,oslíka.
Jiná země,jiná doprava.
Čeká nás přesun do města měst.Ráno odjíždíme super vlakem CC za 400Rs.,ve kterém dostaneme snídani i oběd.Jedeme pouhé 3 hodiny a jsme v AGŘE.
Toto město je v Indii pojmem.Ne že by vynikalo krásou nesmírnou,ale má na břehu řeky Jamuny….TAJ MAHAL
Pokud víte,že je to hrobka,tak si možná řeknete,co je na tom tak úžasného.JE TO ÚŽASNÉ.Indický básník Thakur jej nazval „slzou na tváři věčnosti“.Tato stavba je vrcholným dílem mughalské architektury a je to symbol romantické lásky.
Císař Šáhdžahán tuto hrobku nechal vybudovat pro svoji milovanou manželku Mumtázmahal,která zemřela po porodu 14 dítěte v roce 1631.
Práce na stavbě započaly hned v roce 1632 a dokončena byla v roce 1653.Mramor byl dovážen z Rádžastánu,drahé kameny-onyx,ametyst,lapis lazuli,tyrkys,jadeit,křišťál,korál,perleťz Persie(Írán),Ruska,Afghanistánu,Tibetu a Indického oceánu.
Asi je jasné,že tato stavba zcela zruinovala pokladnu.Podle pověsti se říká,že syn Šáhdžahána jej nechal zavřít do jedné z věží Červené pevnosti v Agře,která leží asi 2 km od Taj Mahalu.
Údajně zde měl dožít svá poslední léta s toužebně se upínajícím pohledem na vzdálený Taj Mahal.Pravda je o dost prozaičtější.Zemřel v roce 1666 ve věku 74 let v důsledku náruživého sexu a předávkování opiem a afrodisiaky.No,ono pro turisty zní lépe pohádka o věčné lásce.
Naše cesta končí v hlavním městě DELHI.
Tady je spousta dalších zajímavostí.Já bych se ale chtěla zmínit hlavně o jednom,pro Indy opět posvátém místě.Nachází se v části,která má název OLD DELHI(Šáhdžahánábád).Ano,tuto starou část založil v roce 1638 stejný vládce,který nechal vybudovat Taj Mahal.Byl velmi zdatný architekt.
Nachází se zde místo s názvem RAJ GHAT(Rádžghát),kde byla zpopelněna těla tří nejuctívanějších osobností moderní Indie.
Mahátma Gándhí(1948),
Indiry Gándhíhové(1984)
a jejího syna Rádživa Gándhí(1991).
Všichni se staly obětí atentátu.
Indira Gándhíhová byla indickou premiérkou 2x(1966-1977 a 1980-1984) s Mahátma Gándhím nebyla příbuzná.Pouhá shoda jmen.Byla dcerou Gándhího blízkého spolupracovníka Nehrúa,který byl prvním premiérem Indie.
Po násilné smrti(zabil ji vlastní sikhský strážce)se premiérem Indie stal její syn Radžív Gándhí(184-1989),který byl také násilně usmrcen.
Ke černému náhrobku Mahátma Gándhího se téměř nepřetržitě chodí modlit zástupy návštěvníků.
Naše cesta po dalším kousku Indie končí.Určitě se vrátíme.Rádi.
Milena