Rio de Janeiro

RIO DE JANEIRO

7. – 11.1.2018

Do Rio de Janeiro jsme z hlavního města Brazílie – Brasília letěli. Ne, že by to bylo tak daleko, ale proto, že letenka byla o dost levnější než jízdenka na autobus. Let trval zhruba 2 hodiny a my jsme v Rio de Janeiru. Pro někoho město snů, pro nás další zastávka na naší cestě.

RIO DE JANEIRO ( česky Lednová řeka ) založili portugalští kolonisté v roce 1565. Název města vznikl trochu omylem. 1. ledna 1502 přistáli  portugalští námořníci  v zátoce Guanabara. Podle složení vody mylně usoudili, že se jedná o nějakou velkou řeku. Proto místo  pojmenovali Rio de Janeiro – Lednová řeka. V letech 1763 – 1960 bylo hlavním městem Brazílie.

Teď si vlastně uvědomuji, že jsme už navštívili všechna dosavadní hlavní města Brazílie – Salvador ( 1545 – 1763 ),Rio de Janeiro (1763 – 1960),Brasílii(1960 – dosud ).

Po Sao Paulu je druhým největším městem Brazílie. V celé oblasti města žije kolem 12 milionů obyvatel. Jsou zde velké problémy s kriminalitou, která je nejvíce rozšířena v chudinských čtvrtích – favellas. K těm jsme se  ani vzdáleně nepřiblížili.

Náš “ nástup “ do města byl poněkud chaotický. Na letišti jsme se sice trefili do správného autobusu na první pokus, ale pak nastal blázinec. Dojedeme na Rodoviário Novo ( autobusový terminál ), odkud jede jakási tramvaj k metru. 

Jenomže na tu tramvaj musíte mít Rio kartu. Tu si můžete pořídit jenom v přístroji, který se podobá bankomatu. Pouze v portugalštině. Platit jenom přesnou sumu, neboť peníze nevrací. Co, teď? Pomáhá nám zdejší pracovník, který se do těch nutných úkonů sám několikrát zamotal. No, nakonec máme 2 karty a nastupujeme, přikládáme ke strojku a jedeme.

Musíme přestoupit na metro, abychom se dostali k hotelu. To se dá na stanici Carioca, kam nás naviguje anglicky mluvící pán. Do metra se vstupuje turnikety, kam strčíte jízdenku, mašinka vám ji sebere nebo nám už známou Rio kartu přiložíte k obrazovce, ta pípne a vy jste uvnitř.

Já vím, vypadá to jednoduše. Jenomže musíte k tomu mít vše potřebné. Nabitou Rio kartu – my už měli vybito nebo kartu na jednotlivé jízdy – tu my neměli. Takže jsme způsobili, při snaze dostat se přes turniket do metra, menší zácpu. Jo, lidé byli moc ochotní a hned nám, bohužel portugalsky, vysvětlovali, kam máme jít a co máme udělat. Nakonec hlídači u turniketů došlo, že nejrychlejší bude, když nás dovede, kam je potřeba. Teď už víme SKORO vše. Slovo skoro je na místě, protože lepší by bylo, kdybychom ho mohli nahradit slovem ÚPLNĚ. Protože to nahradit nešlo, vykázali nás druhý den z tramvaje. Ono totiž nejde pípnout 2 lidi na jednu kartu. Pepův táta říkal: “ Blbej ses narodil, blbej umřeš “. No a měl pravdu.

Nakonec jsme se dostali na místo bydlení. Je to ve čtvrti Copacabana. Ano, my bydlíme blizoučko u té veleznámé pláže. Dokonce z okna na ní vidíme. Pravda, musíme se trochu vyklonit.

COPACABANA je 4 km dlouhá a říká se, že je nejznámější pláží na světě. Rozkládá se v zátoce, která je obklopena spoustou kopců. To je sice hezký pohled, ale jinak nevím, proč se říká, že to je nejznámější pláž na světě. Jo, je tam jemný písek, ale to je tak všechno. Když si odmyslíte tu spoustu lidí, takže tam málem šlapete jeden druhému na hlavu, hned kolem pláže silnici, po které jezdí hodně moc aut a autobusů, vysoké hotely, které chrlí další a další lidi, tak toto místo určitou atmosféru má. S Pepou jsme se ale shodli, že rozhodně tady bychom dovolenou trávit nechtěli.

Na Olympijských hrách 2016 se zde hrály zápasy plážového volejbalu. A od roku 2012 je zařazena mezi přírodní památky do seznamu UNESCA.

Ale nebojte, také jsme tam byli, také se zařadili mezi ty překračující lidičky. Dokonce hned první den našeho pobytu v Riu. Více se ale těšíme na den druhý.

 

CRISTO REDENTOR ( SOCHA KRISTA SPASITELE ).

Tyčí se nad zátokou Rio de Janeira na kopci CORCOVADO ( doslova “ hrbáč “) ve výšce  710m n. m.  v národním parku Tijuca. Také od roku 2012 na seznamu UNESCO. Je to symbol města a světoznámá turistická atrakce. Jedeme.

Nejdříve metrem, pak autobusem. Poté jdeme na červený vláček s nápisem Corcovado. Je asi 12 hodin a my si říkáme, že tak kolem 15h. budeme zpátky. Velký omyl. Je obsazeno a další volný jede až v 16,40h. Tak a co teď. Dostáváme typ na cestu na kopec v minibusu. Dostalo ho spousta dalších zájemců, ale naštěstí je dostatek minibusů, takže za chvíli jedeme na Corcovado. To jsme si mysleli.

Je slunce, asi tak 32°C, takže paráda. Jen do té doby, než zjistíme, že minibus nás dovezl pouze na, jakousi, mezizastávku. Opět koupit další jízdenku, opět čekat zhruba 2 hodiny, ale potom už opravdu jedeme na Corcovado. Poslední úsek ( cca 200m ) musíme po schodech pěšky.

  

A už je to tady. Jsme u Sochy KRISTA SPASITELE. Je ohromná. Musíme hodně zaklánět svoji hlavu, abychom dohlédli na jeho hlavu. Jsem zvědavá, zda se mi podaří celou sochu dostat do záběru. Povedlo se. Fotím na tablet 10”, kam se vejdou i vysoké stavby. Je tady opravdu strašná spousta lidí. Dav, kterým se musíte hlava nehlava prodírat. A teď si představte, že najednou na cosi měkkého šlápnete. Na člověka, který kvůli záběru leží na zemi. Jinak by tam sochu nedostal celou. Jsou mraky, tak všichni čekáme, jestli se vyjasní. Najednou vzdechnutí, potlesk a je to tady. Je vidět i hlava sochy. Fotíme a fotíme.

Výhled z Corcovada na Rio moc kvalitní není. Pořád se honí mraky, ale musíme být rádi i za to málo. Cesta zpátky v pohodě. Byl to fakt zážitek. Na celý den.

 

Další zážitky nás ještě čekali. ESCADARIA SELARÓN.

 

Selarónovy schody. Je to nejznámější schodiště v Riu. Vytvořil ho za vlastní peníze, vlastními silami Jorge Selarón. Malíř, který pocházel z chilského Valparaísa. V roce 1983 přijel do Ria a už tady zůstal až do své záhadné smrti v roce 2012. Podle policejní zprávy spáchal u paty schodiště sebevraždu.

V roce 1990 začal Selarón svoje nesmrtelné dílo. 215 schodů je obloženo více než 2000 dlaždiček ze 120 zemí světa. Umělec je sbíral v rozvalinách artdecových domů, kterých je v Riu spousty nebo ty z Evropy kupoval v bazarech. Prý je tam dlaždička z Čech i z Československa. My je ale nenašli.

Je to nezapomenutelný kousek Ria, ze kterého na vás dýchne úžasná atmosféra. Máte radost jen tak, že svítí slunce, že pijete dobrou brazilskou kávu, limonádu ze semen guarany.

Přicházíme k dalšímu skvostu Ria. PORTO MARAVILHA.

Českým překladem Úžasný přístav. A opravdu je. Nákladný projekt revitalizace této části Ria, byl spuštěn v souvislosti s olympijskými hrami. Přeměna se, myslím, hodně povedla. Posuďte sami.

 

Mě nejvíce ohromila podivná, nevím jak nazvat, budova či stavba Museu do Amanhã. Připomíná mi tvarem ponejvíce vesmírnou loď jiné civilizace. Autorem je španělský architekt Santiago Calatrava. Asi vám to jméno moc neřekne, ale možná jste někteří byli ve španělské Valencii v parku bývalého koryta řeky Turie. No a ty fantasmagorické stavby, které tam jsou, vytvořil právě tento pán.

 

Hodně mě zaujala “ pouliční umělecká tvorba “. Mám na mysli graffiti. Těch je Rio plné. Spíš bych asi měla místo graffiti napsat street art. To, co někteří šikulové dokázali  vytvořit,jsou hotová umělecká díla. Máte k nahlédnutí fotky.

Naše kamarádka Karin nás před Rio de Janeiro varovala. Říkala, ať sem nejezdíme, že je to nebezpečné. Já si to po návštěvě města nemyslím. Samozřejmě si musíte dávat pozor. Neprovokovat. Několikrát nás místní upozorňovali, ať si schováme kameru a foťák. Což jsme dodržovali. Nechodit tam, kam se nemá. Takže závěr – nebojte se a do Ria jeďte.

 

Rio de Janeiro je město, kde se stále něco děje. Je ale pravda, že v době konání karnevalu ( 9.2. – 14.2.2018 ),bych tady rozhodně být nechtěla. To je jen pro silné povahy.  Naštěstí v té době už budeme daleko nejen z Ria, ale i z Brazílie.

 

Zatím ale ještě pokračujeme v poznávání Brazílie a odjíždíme do Sao Paula. Tak příště.

 

Milena Andrle

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cestopisy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.