Z Ohňové země a Patagonie se přesouváme po východním pobřeží Argentiny směrem k Uruguay.
Naše první zastávka.
RÍO GALLEGOS
2. – 4. 4. 2018
Patagonie, provincie Santa Cruz.
Ekonomika města byla dlouhou dobu závislá na chovu ovcí a s tím spojeným zpracovatelským průmyslem. Také lodní doprava byla důležitá.
V současné době je zde nejvíce zastoupen turistický ruch.
Autobusové nádraží je, opět, na konci města. Taxíky jsou tady nedostatkovým zbožím. Do hotelu proto pochodujeme pěšky. Problém nám dělají chodníky nechodníky. Máme totiž zavazadla, která jsou kombinací batohu a kufru. Jdou vzít na záda, ale i táhnout za sebou na kolečkách. Jenomže po hliněném chodníku se štěrkem to nejde.
V hotelu Laguna Azul se naštěstí topí. Jsme tady, zatím, jediní hosté.
Druhý den vyrážíme na průzkum města. Jdeme k moři. Je pod mrakem a fouká. Hodně fouká. Přesto se statečně procházíme. Moc lidí nepotkáváme. Žádné lodě, žádní rybáři. Vlastně lodě ano. Vidime dvě. Jedna je rezavá a napůl rozpadlá. Ale je, alespoň, na vodě. Ta druhá je na suchu.
. 
Začíná pršet. Zrychlujeme krok. Naštěstí už jsme blízko hotelu. V pokoji je teploučko, koukáme na filmy, čteme si. A kde se vzala tu se vzala, za oknem seděla kočka, ale nebyl hezký letní den. Koukala na nás do pokoje. Bylo to komické.
Další den odjíždíme. Ale až večer. Cestou na autobus začalo opět pršet. Vlastně lejt. Nějak jim tady nefunguje odtok vody z ulice. Místní chlapec chtěl velkou louži přeskočit, hups, špatně odhadl vzdálenost a byl po kotníky ve vodě. My raději neskáčeme, ale pokorně louže obcházíme.
Už jsme na nádraží. Čteme a čekáme. Dlouho čekáme. A to ještě netušíme, že tady vznikl problém. Díky silnému dešti nejde elektrika. Nakonec jsme všichni ve tmě. Je to dost nepříjemné. Ještě nepříjemnější ovšem je, že náš autobus má hodinové zpoždění. Prvně jedeme se společností Don Otto. Ale všechno jednou končí, tak i my odjíždíme. Další destinací je COMODORO RIVADAVIA.
COMODORO RIVADAVIA
5.4. 2018
Patagonie, provincie Chubut.
Město je naší přestupní stanicí do další destinace. Po nočním přejezdu autobusem vystupujeme do slunného dne. Vycházíme ven z velmi prostého nádraží. Zase fouká. Silně. Přesto se jdeme podívat k Atlantiku. Krásná promenáda. Míjí nás běžec, který v silném předklonu bojuje s protivětrem. My sice neběžíme, ale bojujeme stejně.
Tohle město je bohaté na ropu. Máme pocit, že je cítit i na nádraží. Ale asi to je pouze pocit. V průvodci Lonely Planet se o městě píše, že má nejošklivější katedrálu, jakou jste kdy viděli. No, můžete jí vidět na fotce. Je zvláštní, ale myslím, že už jsem viděla i ošklivější.
. 
Podivným úkazem je kopec, který ční za nádražím. Připomíná nám svým tvarem Pyramidu Slunce v Teotihuacánu v Mexiku. Jdeme blíž a potvrzujeme si náš prvotní odhad. Jakou má funkci jsme ale nepochopili.
Dáváme si ve městě ( nádraží nic takového nemá ), v kavárně, výborné kafíčko a čekáme na další odjezd. Jedeme se stejnou společností ( Don Otto ), jako z Río Gallegos. A opět mají zpoždění. Tentokráte už 1 ½ hodinu. No, ale nakonec stejně jedeme.
Naštěstí je autobus velmi pohodlný. Kategorie “ cama “, což je ve španělštině postel, znamená, že opěradlo jde sklopit téměř do vodorovné polohy. Usínáme skoro okamžitě a vydrží nám to až do dalšího města PUERTO MADRYN. Tam toho máme na programu poměrně dost, takže…… Hasta la vista, přátelé. Uvidíme se.
Milena