TAUPO
V posledním článku jsem psala, dost geotermálních aktivit. Ale, jak je vidět, na Novém Zélandu se jich nezbavíme.
Přijíždíme do města TAUPO. Je to zkrácená verze plného maorského názvu Taupō-nui-a-Tia ( Velký plášť Tia ), kde Tia je jméno objevitele jezera.
Taupo se rozkládá na břehu stejnojmenného jezera. To je rozlohou ( 616 km2 ) největší na Novém Zélandu. Vzniklo v obrovské kaldeře, která zůstala po výbuchu supervulkánu asi tak před 2 500 lety, následně byla zatopena vodou a umožnila tak vzniku vodní plochy. Takže vidíte, že na Novém Zélandu se bez geoaktivit nic neobejde.
Město samo je malebné. Obzvláště, když svítí slunce a bydlíme za 40 NZD za pokoj, v Bob’s hostelu. Tahle cena je, zatím, nejnižší, kterou jsme za bydlení platili.
Jezero má nádherně modrou barvu vody, ve které se odráží okolní vrcholky. Já vím, že to zní poněkud kýčovitě, ale ono to tak opravdu je. Z přístavu vyjíždí každý den plachetnice na okružní plavbu. Tu jsme nejeli. Nemusíme absolvovat všechno.
Co jsme ale podnikli, byl výlet k Huka Falls ( Vodopády Huka ) . V ten den svítilo slunce, bylo celkem teplo ( tak 13° C ), vyrazili jsme proto pěšky. Asi tak 5 hodinová procházka ( oběma směry ), podél řeky Waikato, protékající jezerem Taupo. Je to nejdelší vodní tok Nového Zélandu. Má délku cca 430 km. V místě odtoku z jezera má tyrkysovou barvu.
Cestou obdivujeme zákruty řeky, skálu, která se odráží ve vodě. Dokonce jsme svědky i skoku na laně do jezera, který absolvovali dva mladí Číňané. Mimochodem, těch je tady opravdu hodně. V Bob’s s hostelu, kde bydlíme, máme pocit, že jsme se ocitli v Číně.
Jdeme úzkou cestičkou, která je lemována kapradím, borovicemi, palmami. Je tady naprostá všehochuť rostlin.
HUKA FALLS. Začínají pozvolna. Jako peřeje.
Voda je vtlačena do úzkého kaňonu. Tím se řítí a následně padá z výšky pouhých cca 8 m. Ovšem průtok v tomto úseku je zhruba 200 000 l za sekundu. Je to nádhera. Ovšem, když se díváte z bezpečí lávky nad vodopádem. Tyrkysová voda se “ vaří “ do bílé pěny. Ono také v maorštině slovo “ huka “ znamená “ pěna “.
V pozdním odpoledni se vracíme zpět do města. Jdeme jinou cestou, takže se musíme častěji dívat do mapy. Při jedné takové mapové “ konzultaci “ u nás zastavuje mladá žena v autě. Radí, kudy se máme vydat. Ale hlavně se dost podivuje nad tím, že jdeme pěšky. Tady to moc obvyklé není. Všichni všude jezdí autem.
Je tedy fakt, že večer nás nožičky dosti bolely. Pomohlo natření čínskou mastí a ajurvédským balzámem.
V Taupu končíme a jedeme k oceánu do města NAPIER ( maorsky AHURII ).
Leží na východním pobřeží Severního ostrova. Je zde důležitý přístav. Hlavní vývozní komoditou je dřevo. Najíždí sem jeden plný kamion za druhým.
Město se nám moc líbí. Ani nevadí, že prší. Je totiž vystavěno ve stylu Art Deco.
Nebylo tomu tak vždy. Při velkém zemětřesení v roce 1931 bylo z velké části zničeno. No a následně nově vybudováno v tomto novém stylu. Je to takový balzám na oči. Žádné mrakodrapy, žádné vysoké prosklené budovy, žádné železobetonové konstrukce. Pouze krásné secesní budovy.
Hodně domů, postavených na útesu nad městem, je dřevěných. Je odtud krásný výhled, ale při zemětřesení bych tam být nechtěla. Úplně vidím, jak padají dolů.
Oceán je lemovaný pláží, která je pokryta černými drobnými kamínky. V dešti se lesknou. Promenáda by za slunného počasí lákala k procházce. My jsme byli rádi, že jsme zmokli jenom trochu.
Na Novém Zélandu jsou na déšť připraveni. Ale jenom ve městech. Tam jsou totiž kolem domů, nad chodníky, stříšky, takže můžete chodit v suchu. Nojo, ale na volném prostranství už moknete hodně. Co bychom také v červnu chtěli, no ne?
Po dvou dnech ve městě, kde se zastavil čas, odjíždíme do metropole Nového Zélandu – WELLINGTONU.
Příště. Počkejte.
Milena