TIERRA DEL FUEGO – OHŇOVÁ ZEMĚ
USHUAIA
Jsme v pravidelném spojení s domovem v Čechách. Syna a kamarády neustále dráždíme tím, že píšeme, jak chodíme v kraťasech a triku s krátkým rukávem. Ale ono na nás už taky došlo.
Středa, 28. 3. 2018, a my odlétáme z Buenos Aires do nejjižnějšího města na světě USHUAIA v TIERRA DEL FUEGO čili v OHŇOVÉ ZEMI.
Je 18,15h. Vycházíme z letadla do připojeného turniketu a dýchne na nás….. zima. Než vyjdeme z letištní haly, vyndaváme mikiny, návleky na krk, čepice, bundy a dokonce i rukavice. Všechno jsme měli na sobě naposledy v Portugalsku, v listopadu loňského roku. A jak jsme teď rádi, že to máme.
Z letiště, k našemu hostelu La Posta, je to tak půl hodiny chůze, takže pochodujeme. Je ještě světlo, tak cestou fotíme, co to jde. A už jsme “ doma”. Dostáváme pokoj se jménem Margarita. Nejdůležitější částí vybavení, pro nás, jsou kamna na plyn. Najla z recepce je zapíná, my se odcházíme někam najíst a doufáme, že budou topit. TOPÍÍÍ. Paráda.
Ohňová země přišla ke svému jménu v roce 1520, kdy Fernão de Magãlhaes, při své cestě kolem světa, proplul kolem severního pobřeží ostrova. Během plavby spatřili námořníci ohně a domorodce na pobřeží. Proto jméno Ohňová země. Správně by to však mělo být Země ohňů.
Město Ushuaia má zhruba 60 000 obyvatel. Bylo založeno 12. října 1884 evropskými osadníky. Hned po svém založení začalo město sloužit jako trestanecká kolonie pro argentinské vězně. Ti sem byli přiváženi stejně jako britští vězni do Austrálie. Byli řízeni kolonisty a budovali nově vznikající město. Dodnes si můžete v prodejnách s upomínkovými předměty zakoupit vězeňsky pruhované triko.
V roce 1950 se Ushuaia stala klíčovou námořní základnou.
Druhý den, kolem 10h., vyrážíme. Je zhruba 8°C, ale slunce. Co je ale dost nepříjemné, je vítr. Tím je Ohňová země proslulá. Fouká, fouká, fučí, fučí. Jsme v subpolárním podnebném pásu. V tundře. Je sice ještě léto, ale ne v tom našem pojetí.
Máme na sobě všechno teplejší oblečení. I rukavice. Ovšem místní nadšenci mají kraťasy. Vždyť je přece léto.
Procházíme se městem, které je hodně roztažené kolem kanálu Beagle ( Canal de Beagle ) na úplném jihu. Dále na jih už pak žádná silnice nevede. Zrovna zde kotví velká osobní loď. Tam někde v dálce leží Antarktida ( asi 1200km ). Ushuaia je výchozím bodem pro expedice. Je to hodně zvláštní pocit být vlastně “ na konci světa “.
Hlavní roli v ekonomickém růstu města hraje turismus. Ubytování je poskytováno hlavně formou hostelů. To mají v oblibě “ baťůžkáři “, protože je to finančně únosné. Můžete si sami uvařit, a tím ušetřit ještě více. I my často bydlíme v hostelech.
Je vidět daleko. Vzduch je průzračný. Žádné komíny, žádný kouř. Topí se zemním plynem, kterého tady mají dost. Okolní vrcholky hor, zhruba 1500 m vysokých And, jsou pokryty sněhem a ledovci. Spolu s nádherně modrou barvou moře a oblohy, s trochou bílých mráčků, to tvoří úžasná “ panorámata “.
Samostatnou zvláštnost tvoří stavební architektura domů. Je to tak říkajíc “ každý pes jiná ves “. Jsou tady dřevěné i zděné domečky, klasické sruby, ale i panelové domy. Ty jsou obloženy barevným plechem, pod kterým je tvrzený polystyren na zateplení. Jedno však mají všechny stavby společné. Malá okna. Kvůli úniku tepla.
Neženeme se na žádné treky, abychom si dokazovali, že na to ještě máme sílu. Nechceme lézt x hodin na ledovec. To si necháme až do El Calafate. Naopak. V jedné z útulných kaváren si dáváme kafíčko, koukáme na tu krásu a je nám moc dobře.
Další den vstáváme už v 6 h. ráno. V 9 h. nám totiž letí letadlo do El Calafate v Patagonii. Opět jdeme pěšky. Je ještě tma, ale chvilku poté, co dorazíme na letiště, vychází slunce. To se nám, na našich cestách, mockrát nepodařilo vidět. Tím pohledem končí náš pobyt v nejjižnějším městě světa USHUAIA.
Do El Calafate se fakticky těšíme. Odtud se totiž jezdí k ledovci Perito Moreno.
Tak si na to počkejte.
Milena