FOZ DO IGUAZU
18.- 20.1.2018
Na cestu do tohoto města jsme se hodně těšili. Já tedy určitě ano. Je totiž výchozím bodem pro návštěvu CATARATAS DO IGUAÇU ( vodopádů IGUAZU ).
Druhým, neméně, zajímavým lákadlem je přehradní nádrž ITAIPÚ na řece Paraná.
Městečko samotné není vlastně ničím přitažlivé. Snad pouze bezvadným ubytováním v Pousada Laura/ Zizu. Zizu je majitelka, která má k hostům naprosto domácí vztah. Bohatá snídaně, vyprání prádla, vysvětlení kudy pomocí mapky a jakým autobusem k vodopádům. Jsem bývalá učitelka, takže Zizu má velkou 1 mnohokrát podtrženou.
CATARATAS DO IGUAÇU
Do městečka jsme přijeli ráno v 7 hodin, po 10ti hodinové cestě luxusním autobusem z Curitiby. Po chvilce čekání nás Zizu ubytovala. Dáváme si sprchu, převlékáme do kraťasů a tílek a vyrážíme. K vodopádům.
Jedeme městským autobusem číslo 120. Je plný nedočkavců stejných jako jsme my. Cesta trvá skoro hodinu. Poté vystupujeme u areálu, odkud se jede k vlastním vodopádům. Kupujeme vstupenky, nastupujeme do turistického autobusu a vyrážíme. Vůbec nevíme, co máme očekávat.
Já jsem ve škole, při výkladu o Brazílii, mnohokrát vodopády Iguacu na fotkách a videu viděla. Ale teď to má přijít v reálu. Těšíme se.
JE TO TADY. Lidičky, to je darda. Hukot, rachot, obrovské množství vody, které se řítí a padá a stříká. Je to největší systém vodopádů na Zemi. Řítí se ve zhruba 275 proudech z výšky asi 80 m do Rio Iguaçu, která je přítokem Rio Paraná. Největším vodopádem je Ďáblův chřtán.
Stojíme na jakési vyhlídce a fotíme jako o život. Koukáme na řítící se masu vody a máme pocit, že je to vrchol toho, co můžeme vidět. To je ale velký omyl. Tohle, co fotíme a jsme v němém úžasu, je pouhý odvar toho, co nás ještě čeká. Ta první zastávka je takovým malým předkrmem. Ten hlavní chod teprve přijde. To my ještě netušíme.
Dál už pokračujeme pěšky. Pod nohama se nám motají nosálové červení, před kterými varují cedule. Nekrmit, nedotýkat se. Jsou dost drzí a neodbytní. My se ale nedáme a pochodujeme po chodníčku vstříc čemusi, co je před námi.
. 
O vodopádech Iguaçu se vždy říká, že při pohybu u nich, bude člověk úplně mokrý. No, je to pravda. Jdeme po chodníčku a dopadá na nás droboučká vodní tříšť. Za chvíli jsme jak mokré slepice. A to netušíme, že bude ještě hůř.
Vyjdeme na plošinu a před námi se otevírá pohled na Ďáblův chřtán. To je asi nejčastěji používaný záběr z vodopádů Iguaçu. Gigantické, ohromující, nezapomenutelné. Už jsme úplně mokří, ale nějak to ani nevnímáme. Je vedro, dusno, mokro. Za chvíli mokro i shora, protože začalo silně pršet. Ovšem, co jsou tyto prkotiny proti přírodnímu živlu – vodopádu.
Asi po 3 hodinách, kdy jsem běhala od jednoho výhledu ke druhému a dalšímu a dalšímu, konečně uznávám, že to stačilo a můžeme odjet. Ale ještě mnohokrát se otáčím a ukládám si pohled na vodopády kamsi, do nějaké schránky v mozku.
HYDROELEKTRÁRNA ITAIPÚ
Další den se chystáme na druhý turistický tahák této lokality. Elektrárna ITAIPÚ.
V překladu tento název znamená “ zpívající kámen “. Byla spuštěna v roce 1982.
Rozkládá se na hranicích Brazílie a Paraguaye na řece Paraná. Je to, v současné době, druhá nejvýkonnější elektrárna na světě. Její výkon je cca 14000 MW.
Jedeme opět asi 1 hodinu městským autobusem. U pečlivě hlídané vstupní brány si kupujeme vstupenku. Nasedáme do patrového turistického autobusu, který nás proveze po areálu elektrárny. Máme několik zastávek a informace v portugalštině. Je to gigant. Technicky založení turisté se tady musí cítit jako v nebi. Já jsem z toho všeho kolem mě rozpačitá. Ano, je to určitě zajímavé, kolik vody proteče, jaký výkon a kolik je turbín. Ale co já s tím. Můj netechnický mozek v podstatě není schopen pochopit princip fungování elektrárny.
Řekla bych to asi takhle. Jsem ráda, že tady mohu být a vidět, jak to vypadá. Ale to je, pro mne, asi tak všechno. Technický typ rozhodně nejsem.
Od brány elektrárny jedeme zpátky městským autobusem. Vystupujeme u Ponte da Amizade ( Most přátelství ). Je to vlastně hranice mezi Brazílii a Paraguayí. Spojuje, na brazilské straně město Foz do Iguaçu, s městem Cuidad del Este na straně paraguayské.
Další den totiž opouštíme, po téměř, 2 měsících Brazílii a jdeme, doslova, do Paraguaye. Ale o tom až příště.
Z našeho putování po Brazílii bych vypíchla několik postřehů :
Díky rozlehlosti země je tady všude daleko.
Ne vždy se dá dopravit lehce tam, kam chceme.
Města jsou, na naše poměry, příliš zalidněná.
Nebyl problém s bezpečností.
Lidé zde nemluví anglicky.
Jsou zde lokality málo zalidněné, ale zase totálně přelidněné.
Jsou tady dohromady promíchané všechny rasy i náboženství.
Je to docela drahá země.
Ve velkých městech dokonalý systém dopravy.
Přírodní úkazy fenomenální ( Amazonka, vodopády Iguacu ).
Výstavba měst vysoké úrovni ( hl.m.Brasília, Rio, Curitiba )
Závěrem – jeďte do Brazílie, nebudete se tam nudit.
Milena