Barokní sýpka – ubytování.

Barokní sýpka – ubytování.

Galerie Špejchar vytvořila nový projekt – ubytování.

V budově jsou dvě samostatná studia. Každé má svoji externí koupelnu se sprchou a toaletou.

V každém studiu je kapacita 4 osoby. Dvě samostatné postele a rozkládací pohovka. V kuchyňském koutu je k dispozici varná konvice, lednička a základní kuchyňské vybavení pro přípravu čaje či kávy.

V celé budově je wifi zdarma.

Šatní koutek s ramínky, posezení, TV. Z okna výhled do zahrady.

Rozlehlá zahrada se sochařským parkem, pavilonem Davida Vávry s uměleckými díly současných autorů a restaurací. Podávají se jídla čínské a indické kuchyně.

V zahradě je k dispozici cvičební stroj, ohniště k opékání buřtů, hravé sochy – kolotoč, skluzavka. Také se můžete posadit v léčebné pyramidě.

Je možnost podnikat výlety na zámek Červená Lhota ( 15km ),hrad Landštejn ( 30km ), aquapark v Jindřichově Hradci ( 3km ), Hrad a zámek v Jindřichově Hradci ( 3km ), Zoopark Na Hrádečku ( 15km ).

Projet se vláčkem úzkokolejky, na kolech či pěšky dojít na rozhlednu Rýdův kopec.

Pro nákupy je nejblíže supermaket Lidl ( 2km ), Kaufland a Albert (3km).

Vlakové a autobusové nádraží je ve vzdálenosti 2,5km.

Zahrada :

 

Studio 1 :

Studio 2 :

 

Restaurace :

Pavilon :

 

Rubriky: Barokní sýpka - ubytování | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Barokní sýpka – ubytování.

INDIE – KOLKATA, ASSAM

KOLKATA

10.2. – 13.2.2020

Dlouho očekávané se stává skutečným. Po 5 letech se opět dostáváme do Indie. V tom mezičase jsme projeli jižní polokouli a na cestu do Indie jsme byli celí natěšení. 

Tady máme velmi jednoduchý program. Kolkata, Assam, Goa – Benaulim.

Do Kolkaty, centra Západního Bengálska, přilétáme z vietnamské Hanoje. Už jsme i rádi, že z Vietnamu jsme pryč. Přece jenom nás koronavirus straší. A ve Vietnamu je Číňanů fakticky hodně.

Co říci o Kolkatě. Jsme tady potřetí a stejně jako při dřívějších pobytech se nám zde opět vůbec nelíbí. K tomu velkou měrou přispělo i chování recepce v zamluveném hotelu. Od 9.12.2019 máme přes Agodu „bukované“ ubytování v hotelu. Když tam z letiště večer taxíkem přijedeme, nestačíme se divit. Recepční beze slova ukáže na jakýsi papír, vylepený na skle. A tam stojí, že od 1.2.2020 hotel nepřijímá dopředu zabukované ubytování.  Volné pokoje mají, ale za jednu noc chtějí tolik, co nás měly stát noci 3. Jdeme jinam.

Hned o tomto nezvyklém přístupu informuji Agodu. Ta už si, samozřejmě, peníze za pobyt stáhla z platební karty. A teď příjemná stránka. Agoda mi poděkovala za informaci a sdělila, že bude vše okamžitě řešit přes manažera hotelu. Další den mi přišel mail, kde byla zpráva, že je pobyt zdarma vystornován a peníze mi budou vráceny zpět na účet. To se po dalších dvou dnech opravdu stalo. Takže Agodo díky.

Kolkata je totálně přelidněné město. Hustota zalidnění je přes 27 700 / 1km2. Tzv. Velká Kolkata má více než 13 mil. obyvatel. Když se tam pohybujete, tak máte dojem, že všichni ti lidé jsou zrovna tam, kde jste vy. Špína, hluk, dopravní zácpa. Jezdí tady i tramvaj, což je rarita. Jediné město v Indii. Hodně mešit, i když převažují hinduisté.

Své sídlo zde má kongregace Milosrdenství, kterou v roce 1949 zakládá sestra Tereza. Svět ji ovšem zná pod jménem Matka Tereza. Také se sem jdeme podívat. Je zrovna čtvrtek, kdy jsou dveře turistům otevřené. 

 

Kolkatou protéká řeka Ganga. Je hodně široká, špinavá, ale je to jeden z velkých světových veletoků.

Naše třetí a já pevně doufám, že i poslední návštěva Kolkaty je u konce. Odlétáme do města Guváhátí ve státě Assam. To je poslední místo v Indii, kde jsme ještě nebyli. 

ASSAM

13.2. – 19.2.2020

Tady máme také zajímavost s hotelem. Máme jej zabukovaný dopředu, ale najednou zjišťuji, že je tam taková zvláštní vsuvka, že mají licenci na ubytování pouze indických lidí. No a protože už nechceme riskovat, že nás opět nevezmou, tak to ruším a zabukuji hotel jiný. Naštěstí to šlo zrušit ještě zdarma. 

Centrem státu Assam je město GUVÁHÁTÍ. Má skoro 1 milion obyvatel. Leží v nadmořské výšce 56 m.n.m. To nás dost překvapilo. Mysleli jsme, že je o dost výš. Hlavní řekou zde je Brahmaputra. Po soutoku s Gangou v Bangladéši vytváří největší říční deltu na světě. Při každoročních monzunech se tam utopí spousta lidí.

Po řece Brahmaputra jedeme lodí na ostrov, kde navštěvujeme jeden z hinduistických chrámů. Začal rok krysy, tak se u ní také musíme vyfotit.

.

Náš šestidenní pobyt ve městě Guváhátí plyne klidně. Kolem 9 vstaneme, uděláme si snídani a pak jdeme bádat po městě. Moc k vidění tady není. Naštěstí je dobré počasí, takže můžeme sedět v parku u řeky a číst. 

 

Konečně nastává den, kdy odlétáme do Indického státu GOA. Tady budeme až do 31.3.2020. To ale až příště.

 

Milena

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem INDIE – KOLKATA, ASSAM

SAPA, HANOJ, HALONG

SAPA

5.2. – 7.2.2020

Z Da Nangu odlétáme do Hanoje, ale hned z letiště jedeme do Sapy. No, z letiště….

Je to ještě tak 3 km, které se musí absolvovat, abychom dorazili k cestovce, se kterou jedeme. Prší, takže moc šťastní nejsme. Kus cesty jedeme letištním elektromobilem, ale druhou půlku po svých. Ale zvládli jsme to a jedeme spacím busem. Asi 5 hodin.

Odlet z Da Nangu byl také trochu akční. Už sedíme v letadle a najednou si nějaký pracovník přišel pro Pepu, a že s ním musí jít zpátky k odbavení batohu. Už jsme měli startovat a Pepa nikde. Já už v duchu nacvičuji anglické věty, kdyby náhodou chtěly letušky zavírat dveře do letadla. Takže všichni čekáme. Pepu dovezl extra letištní autobus asi po 20′. Musel otevřít svůj odbavený batoh a oni hledali cosi. Pořád prý mleli něco o bombě. Ve finále to byla Pepova holicí pěna ve spreji. Takže ho propustili a my mohli odletět.

Další putování do Sapy už bylo v pohodě. Přijeli jsme sem ale až večer. Je zrovna po dešti. Naštěstí nás hned na nádraží odchytl taxikář, který nás veze do hotelu. Asi 30′. Nejdříve po silnici a potom po “ autodromu „.

Pokoj máme velký s balkonem. Říkáme si paráda. Ráno bude krásný výhled. Nebyl. Za to byla mlha. Velká a hustá. No co, hlavně že neprší. V pokoji je dost citelná zima. Naštěstí máme přes celou postel nahřívací dečku. Funguje. Ty dvě noci vydržíme. 

Jdeme probádat Sapu. Nikam daleko do okolí se nepouštíme. Je to z kopce do kopce. Došli jsme na místní hřbitov. K jezeru, které bylo v mlžném oparu. Nemá ani cenu vyjet lanovkou do kopců. Není vlastně vidět nic. Jsme rádi, že další den se vracíme do Hanoje.

HANOJ

7.2 – 10.2.2020

Cesta zpět do Hanoje proběhla skoro v normálu. Trošku jsme znejistěli, když nás, po 3 hodinách čekání, při nástupu do autobusu společnosti Hason Haivan, nechtěli. Prý tam nepatříme. Měli jsme jízdenku s tímto operátorem, ale skutek utek. Že jedeme s jinou společností, která ale sídlila jinde. Takže úprk s batohy a doufat, že to stihneme. Stihli a jedeme. 

V Hanoji přestupujeme na menší autobus, který nás veze do starého města, kde bydlíme. 

Hotel dobrý, má i topení. Velice vstřícný recepční nám zajišťuje na neděli výlet do zátoky Halong. Paráda.

Ale nejdříve jdeme druhý den prozkoumat Hanoj. Neprší, ale je zataženo. Jdeme do jednoho z chrámů zasvěcených Konfuciovi.Několik nádvoří, velký několikapatrový chrám. Je tady spousta lidí. 

Další je vysoká pagoda na jezeře. Mauzoleum Ho Či Mina fotíme z dálky. Jsme spokojeni s tím, co v Hanoji můžeme vidět. Líbí se nám tady.

ZÁTOKA  HALONG 

Jeden ze skvostů Vietnamu. Něco podobného jsme viděli v Číně na řece Li. 

Jedeme ráno od hotelu. Je nás asi 15. Průvodkyně sympatická.

Po 2,5 hodinách v autobuse jsme na místě. V přístavu. Nastupujeme na loď. Tady nás čeká nejdříve oběd. Krevety, mořské plody, ryba, zelenina, meloun. Docela hostina.

A pak už vyrážíme na několika hodinovou plavbu po zátoce. Je to paráda. Fotíme, koukáme a vyluzujeme zvuky….waw.

Máme i nějaké zastávky. Při jedné z nich jdeme do jeskyně. Obrovské. Krásné, jedinečné.

Další zastávka na ostrůvku s pláží. Ale na koupání to není. 

Zpátky opět autobus. Už je tma a všichni po cestě spíme. Dovezou nás zase před hotel. Jsme unavení, ale je nám krásně. 

Další den už opouštíme Vietnam a letíme na měsíc a půl do Indie. Začínáme v Kalkatě. Ale to už je na další článek. Tak pa.

Milena

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem SAPA, HANOJ, HALONG

DA NANG

DA NANG

17.1. – 5.2.2020

Město Da Nang leží u moře. Přiletěli jsme sem ze Saigonu, kde se nám vůbec nelíbilo. Uvidíme tady.

A viděli. Paráda. Hotel San San je od moře asi tak 5′ pomalé chůze. My přiletěli ale večer, takže si musíme nechat průzkum pláže až na zítra. 

Hned v časném dopoledni jdeme na pláž. Fouká lehký větřík, moc lidí tady není. Ani bílých ani jiných. Čínský Nový rok je ještě daleko a jak později, bohužel, zjišťujeme, koronavirus už ne. 

Na pláž chodíme statečně. První dva dny skromně na písek, ale ty další už na lehátko. Za 40 000 VND za osobu. Což je asi tak 40 Kč. A sluníme se a čteme a sluníme se a čteme. Takhle to trvá zhruba týden. 

Pak se na další týden počasí zhorší. Prší a prší a je silně zataženo. Takže nastupují výlety po okolí. 

Nejprve MRAMOROVÉ HORY. Je to 5 hor, které jsou pojmenovány podle pěti základních elementů čínské filosofie: 

Thuy (voda), Tho (země), Kim (kov), Moc ( dřevo), Hoa (oheň). Podle legendy jsou hory vejcem obrovského draka. 

Jsou asi 8 km od hotelu. Tam jedeme busem. Po 20′ jízdy vystupujeme a jdeme k pokladně. Platíme 80 000 VND za oba a smíme nastoupit k výstupu do mnoha a mnoha schodů. 

Statečně se propracováváme k vrcholu. Jsme tam. Vyhlídka s výhledem na široké okolí. Fotíme, ale jdeme dál. Spousta chrámů, které si zvědavě prohlížíme. 

Velkým zážitkem je návštěva 30m vysoké jeskyně Huyen Khong, ve které je socha Thich Ca (Buddha současnosti). Něco podobného jsme viděli v Kuala Lumpuru. 

Ve ,, stropě ,, má jeskyně přírodní otvor, kudy procházejí dovnitř sluneční paprsky. Osvětlují sochy svatých. 

Další jeskyně nás překvapuje. Opět sochy svatých, ale v zadním rohu jeskyně vede ještě cestička po velkých kamenech kamsi vzhůru. Lidé tam šplhají. Mně se moc nechce, ale Pepa jde statečně vpřed. Tak jdu i já. Lezeme po čtyřech a já si v duchu říkám, dolů to s mými koleny nedám. Chvílemi to jde jenom plazením vpřed. Navíc je docela tma. Konečně jsme zase venku. No, je tady vlastně nic. Vyhlídka do kraje. Ale důležité je, že dolů vede celkem pohodlná cesta. Sice po schodech, což je pro moje kolena dost hrůza, ale lepší než krtčí dírou.

Výlet se nám líbil. Cestu zpátky jdeme pěšky. Večer nás bolí všechny klouby i svaly na nohou, hlavně ty, o kterých ani nevíme, že je máme.

Počasí stále nic moc, tak další den jedeme, tentokrát tam i zpět busem, na další výlet. Do městečka HOI AN. Kdysi, zhruba před 300 lety, důležitý přístav. Sice neleží přímo u moře, ale na spoustě kanálů, které jsou s mořem propojeny. To byla ve své době výhoda, ale když se začaly používat velké lodě, tak Hoi An, na začátku 19.století, jako přístav skončil. Lodě už nepropluly. 

V současné době žije městečko z turistického ruchu. Má co nabídnout. Zastřešený japonský most z roku 1593, který spojoval japonskou a čínskou čtvrť, kolonádu se sochami kolem řeky, ale hlavně mraky a mraky restaurací, kaváren, hotelů a hotýlků. Ohromné množství bílých turistů, kteří nakupují, konzumují. Na to my moc nejsme, takže po pár hodinách zde strávených prcháme na autobusové nádraží a jedeme ,, domů ,, do Da Nangu.

Samozřejmě, že sledujeme zprávy o šíření koronaviru. Už i Da Nang má první případy. 25.1. je totiž čínský Nový rok a Číňanů je tady, bohužel, spousta. Kupujeme roušky, vyhýbáme se nakupení lidí a doufáme, že nás nic zlého nepotká.

Malá vycházka ke Katedrále z roku 1923 založenou Francouzi, Dračímu mostu a chrámu Cao Dai. Přes most jdeme zpátky k hotelu, ale chrámy jsou zavřené. 

Oblíbili jsme si restauraci Masala Tandoori, kam chodíme na jídlo. Žeby trénink na Indii??? Také často a rádi jíme vietnamskou polévku Pho.

 

Počasí se začíná lepšit, tak snad si ty poslední 4 dny, které tady máme opět užijeme pláž. V Da Nangu se nám totiž moc líbí. Doporučujeme.

Ve středu, 5.2., letíme do Hanoje a hned z letiště jedeme do Sapy. No a já o tom výletu zase něco napíšu. Tak příště.

Milena

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem DA NANG

VIETNAM

VIETNAM

14.1. – 10.2.2020

Oficiální název zní Vietnamská socialistická republika. Rozkládá se v jihovýchodní Asii, na východě poloostrova Zadní Indie.

Rozloha státu je 331 212km2, počet obyvatel kolem 100 000 milionů. Hlavní město Hanoj leží na severu země a protéká jím Rudá řeka.

Do Vietnamu jsme přiletěli po 14 dnech z Taiwanu. Už na letišti v Ho či Minově Městě, i když mně více vyhovuje dřívější název Saigon, je totální chaos. 

Máme zvací dopis, na jehož základě dostaneme vietnamské vízum. Takže šup do fronty a čekat. Příslušný formulář máme naštěstí vyplněný už z Čech. Asi po 30′ odevzdáváme u přepážky pasy a papíry a jdeme čekat dál. 

Konečně nás, po dalších 30′, volají od jiné přepážky, kde platíme každý 25$ a dostáváme zpátky pas s vízem na 1 měsíc. A jdeme do další, největší, fronty k imigračnímu úředníkovi. 

No a tak se zhruba po hodině a půl od přistání dostáváme k pásu, na kterém posílají zavazadla z letadla. Samozřejmě, že pás už dávno nejede a tak začínáme etapu hledání našich zavazadel. Ptáme se kdekoho a na třetí pokus dostáváme správnou informaci, kde hledat. Naše dva batůžky leží skromně na zemi a čekají na nás. 

Vše dobře dopadlo, z bankomatu vybíráme 6 000 000 VND, což je v českých korunách necelých 6 000 a konečně vycházíme z letiště a vstupujeme do Vietnamu.

HO ČI MINOVO MĚSTO – SAIGON

4.1. – 17.1.2020

Než absolvujeme všechny procedury je venku tma. Bereme taxíka a jedeme do hotelu. Podle mapy asi 30′. My však jedeme skoro hodinu. Je 19 hodin místního času a na ulicích totální zácpa. Ne auta, ale skútry. Děs běs. Jeden pruh auta a vedle sedm pruhů skútrů. Jsou všude. Jedou si jak a kde chtějí. I po chodníku. Tam je nejvíce místa. Hrůza.

Do hotelu RedDoorz dojedeme, ubytujeme se, jdeme si koupit něco k jídlu, dáme sprchu a padneme do postele. Statečně spíme až do 10 hodin. 

Druhý den vyrážíme bádat městem. Tak to vždycky říká Pepa. Po uklizeném a čistém Taiwanu…….je to darda. Špína, na chodníku a v řece zapáchající odpadky. Já vím, že tady žije kolem 7 milionů obyvatel, ale co je moc, to je moc. 

Při chůzi po chodníku máme starost hlavně o to, aby nás nepřejel nějaký splašený skútr. A při přecházení silnice po přechodu pro chodce, když máme zelenou se musíme uhýbat všudypřítomným skútrům. 

Jdeme k pagodě NEFRITOVÉHO CÍSAŘE. Tady je krásný klid. Všude vonné tyčinky, v jezírku se prohánějí ryby, lidé se pomalu přemisťují od jedné sochy k druhé. Ani se nám odtud nechce. Venku jsou zase skútry.

   

Další naše návštěva patří PALÁCI SJEDNOCENÍ, dřívějším názvem PALÁC NEZÁVISLOSTI. 

Tato budova sehrála zásadní roli v ukončení vietnamské války. 30.4.1975 prorazil bránu severovietnamský tank a tím tato válka skončila. 

Uvnitř jsou velké sály určené pro jednání, na střeše přistávací plocha pro helikoptéru, casino a taneční sál. Budova je propojena podzemními tunely s nynějším Muzeem Ho či mina.

Při zpáteční cestě se zastavíme u dvou zajímavých budov. 

Tou první je KATEDRÁLA NOTRE DAME. Je postavena z červených pálených cihel. Je v novorománském stylu se dvěma vysokými čtvercovými věžemi se železnými špicemi.

Druhou je budova bývalého HLAVNÍHO POŠTOVNÍHO ÚŘADU. Vznikla v koloniálním období na konci 19. století. Na stěnách jsou staré zeměpisné mapy. Dnes je zde informační centrum pro turisty a prodej suvenýrů. Ale pohled odtud lze poslat stále. I my jsme tuto možnost využili.

Po třech dnech končí naše návštěva Saigonu. Shodujeme se, že se nám tady nelíbí. Odlétáme do města DANANG, které leží u moře. Tam se zdržíme téměř 3 týdny. Bude to naše dovolená. Sami sobě držíme palce, aby se nám v Danangu líbilo???!!!

Milena

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem VIETNAM

Z VÝCHODNÍHO NA ZÁPADNÍ POBŘEŽÍ

HUALIEN

Po nepříliš zajímavém městě Yilan, přijíždíme do Hualienu. To už je jiná káva. Jsme stále na východním pobřeží, ale už u moře. A to vytváří okamžitě jinou atmosféru. Hned tam, samozřejmě, jdeme.

Na koupání to ještě není, ale stejně jsme šťastní. Svítí slunce, pofukuje větřík. Moc lidí tady není. Jdeme podél pláže a hledáme nějaké příhodné kamínky do sbírky. Jsou zde rozmístěny žulové sochy různých vodních živočichů.

.

Hlavním důvodem, proč se jezdí do města Hualien je blízkost Národního parku TAROKO. I my tam další den jedeme. Cena oboustranné jízdenky i se vstupenku je 250 TN$. Vydělte si to 1,3 a máte české koruny. Není tady draho. 

Národní park Taroko je rozlehlá oblast, ležící SZ směrem od města. Můžete zde strávit jeden den jako my, ale i mnohem delší dobu. Zvolit si kratší trek do 10 km nebo dlouhý, to vlastně ani nevím jak moc.

Pochodujeme kaňonem, kterým protéká bystřina. Jdeme po cestičce, která je  vysekaná ve skále. Obrovské kameny, ležící ve vodě, dokreslují tajuplnou atmosféru. Je tady krásně. Počasí máme tak akorát.

Cestou Pepovi cosi říkám a najednou se česky ozve:“ Jo, tudy to půjde.“ Míjíme se s mladým mužem, který je už od srpna na cestě kolem světa. Chvíli si povídáme co a jak. Poté si vzájemně přejeme šťastnou další cestu a jdeme si po svých. Jsou to milá setkání.

Z Hualienu odjíždíme vlakem na západní pobřeží do města KHAOSIUNG. Jedeme zhruba 5 hodin. Přes šířku ostrova v jeho jižní části. Vlak je ale nadmíru pohodlný, takže žádný problém. 

KHAOSIUNG je druhé největší město po Taipei. Je to přístav, město muzeí a galerií. Spousta lidí, aut a hlavně skútrů. 

I toto město má svou zvláštní budovu. Částečně hotel,částečně kanceláře. Stojí v blízkosti budovy pro veletrhy. Zrovna je tam automobilový. A zastoupení má i naše Škoda auto. Je to hezký pocit.

Posledním městem na Taiwanu, které navštěvuje je bývalé hlavní město TAINAN. To ale mluvím o daleké minulosti. Je zde spousta chrámů zaměřených na  buddhismus, taoismus, konfucianismus. A kde se vzal, tu se vzal i křesťanský kostel.

.        

Tainan je městem, kde jsou i soliska. Velké mělké nádrže mořské vody, ze kterých se po odpaření získává sůl.

Náš pobyt na Taiwanu po 14 dnech končí. S Pepou se shodujeme, že je to naprosto dostačující doba. Myslím, že vše podstatné a důležité jsme viděli.

Další naší destinací se stane VIETNAM. Začínáme v bývalém SAIGONU, dnešním HO ČI MINOVO městě. Tak se mějte a příště.

Milena

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Z VÝCHODNÍHO NA ZÁPADNÍ POBŘEŽÍ

VŠE JE JEDNOU POPRVÉ.

ZASE CESTUJEME.

A je to tady zase. Opět jsme na cestě. 

Tentokráte směřujeme na Tchaj-wan, Vietnam, Indie. Začínáme 1.1.2020 na Tchaj-wanu a končíme 31.3.2020 v Indii. Ty 3 měsíce mi připadají jako malý odskok z Čech. Oproti poslední cestě, která trvala 15 měsíců je to pouhý výlet.

TCHAJ-WAN

1.1. – 14.1.2020

Dříve nazývaný Formosa, je spolu s několika dalšími ostrovy součástí Čínské republiky. Tu velká většina států světa jako nezávislou neuznává. Čínská republika je úřední název pro Tchaj-wan.

Rozkládá se u jihovýchodního pobřeží Číny, rozloha je 35 980km2, počet obyvatel je 23,5 milionů. Hlavním městem je Taipei.

Naše cesta začíná už 30.12.2019. Odjíždíme z Jindřichova Hradce vlakem do Prahy. Spíme v letištním hotelu, který je umístěný mezi terminály 1 a 2. Je to pro nás velmi praktické, protože ráno, 31.12.2019, odlétáme v 7 hodin směr Frankfurt a odtud v 10,40 hodin přímý let na Tchaj-wan. Tam přiletíme 1.1.2020 v 6,10 hodin jejich času. Po „našem“ ve 23,10 hodin.

Ano, trávíme Silvestra v letadle. No, vše je jednou poprvé. Jsme zvědaví, jestli se bude o půlnoci něco výrazného dít. Letíme totiž s China Airlines. Takže podle jejich času proběhne křesťanský Nový rok cestou. Buddhistický je až v únoru.  Tak uvidíme.

A viděli jsme. Nedělo se totiž vůbec nic. Střídavě jíme, spíme, jíme, spíme. Tedy hlavně já. Pepa tuto činnost prokládá sledováním filmů.  Těch skoro 13 hodin přímého letu je dost dlouhých. Starají se o nás moc dobře. Dostáváme oběd, později i večeři, mezitím kávu a další pití. Dokonce i drobnost k snídani. 

No, a když se z kokpitu loučí kapitán, tak všem přeje – Happy New Year. Takže to je naše aktuální oslava Nového roku. 

Hned po proběhnutí příletových procedur, když už sedíme v hale letiště, posílám zprávu přes WhatsApp synovi do Čech. Obratem volají i s obrazem zpět. Je totiž zrovna 23,59 hodin evropského času. Takže náš Nový rok. Na dálku si ťukáme, my s jägermaistrem v „petce“ a “ mladí“ se sklenkou šampaňského. Vzájemně si přejeme Nový rok. Mladí slaví dál a my jdeme hledat bankomat a autobus do města. 

TAIPEI

1.1. – 5.1.2020

Hlavní město Tchaj-wanu. Leží na severu ostrova. Počtem obyvatel, 2,6 mil., se neřadí mezi největší světová velkoměsta. Hustota zalidnění je ovšem vysoká. Téměř 1000 ob./ km2. Přesto je zde hodně zelené plochy, spousty parků, rozlehlá prostranství.

Město je zaměřeno na průmysl elektrotechnický, textilní, hutnický s výrobou lodí a motocyklů. Těch tady jezdí opravdu moc, moc a ještě mnohokrát moc.

Spousta mladých lidí sem přichází studovat na některou z mnoha vysokých škol a univerzit. Potkáváme i studenty z Evropy.

Turisticky má Taipei také co nabídnout. 

My začínáme naši odyseu v areálu NÁRODNÍHO PAMÁTNÍKU, který je zasvěcen osobě generála Čankajška. Ten zde má velkou bronzovou sochu. 

.

Před ní stojí nehybně na stráži dva vojáci. A jak už se stalo naším dobrým zvykem, být ve správný okamžik na správném místě, jsme zde zrovna ve chvíli, kdy pro tuto stráž přichází tříčlenná suita, která je odvádí k další veledůležité akci. A tou je – spuštění, složení a odnesení státní vlajky. Ta vlaje venku na vysokém stožáru. Pro všechny přihlížející je to zajímavá atrakce. 

.

Další den jdeme do chrámu, který je zasvěcen jednomu z největších filosofů, který kdy žil. CONFUCIUS TEMPLE. Je zde i škola konfucianismu. Ale tam fakt chodit nebudeme. 

.

Poslední celý den v Taipei věnujeme asi největší atrakci ve městě. Mrakodrapu TAIPEI 101. Je to impozantní budova. Má 101 pater, výška je 509 m. Vzhledově je podobný stonku bambusu, což má výhodu při tajfunech a zemětřesení. Každá sekce tvoří samostatný celek a tím je celá budova bezpečnější. Taiwanci říkají, že když při zemětřesení spadne Taipei 101, spadne každá budova ve městě. 

   

Mrakodrap byl vystavěn v letech 1999 – 2004. Až do roku 2009 byl nejvyšší budovou světa. Poté mu prvenství “ sebral “ Burdž Chalífa v Dubaji se svými 829 m.

Po čtyřech dnech v hlavním městě, pokračujeme autobusem směrem k jihu, do města YILAN. Cesta je rozhodně zvláštní. Jedeme zhruba hodinu a z tohoto času dobrou polovinu v tunelech. A ty jsou opravdu dlouhé. Když je náhodou vidět příroda, tak kopce, pokryté hustými lesy. A tak je jasné, proč tunely.

.

Město YILAN má také, pro nás, velkou zvláštnost. Všude jsou rýžová pole. Uprostřed nich stojí domy. Teď jsou pole pod vodou, takže celek působí hodně podivně.

Jinak tady nic výrazného není, takže po dvou dnech pokračujeme v cestě do města CHUA-LIEN. Ale to až příště.

Milena

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem VŠE JE JEDNOU POPRVÉ.

MAURITIUS – FLIC – en – FLAC

FLIC – EN – FLAC

Tak a je to. Život už je takový. Něco hezkého končí, aby něco nového mohlo začít. My se právě dostáváme na úplný závěr naší 15 – ti měsíční cesty kolem jižní polokoule. Jsme na západním pobřeží ostrova Mauritius, v místě s krásným názvem Flic – en – Flac.

Pokud ve vás toto jméno vyvolává pocit “ flinkání a flákání se “, tak nejste daleko od pravdy. Přesně to děláme. Ovšem je to spojeno s jedním velkým problémem. V kolik že hodin půjdeme na pláž ????? Teď si asi ironicky říkáte, vaše starosti bych chtěl mít. Máte pravdu. Jsou to starosti.

Na pláž je z našeho apartmánu La Florala asi tak 50 metrů. Projdeme příjemným lesíkem, který poskytuje stín a jsme tam. Bílý písek, tyrkysové moře až do místa, kde se lámou vlny o korálovou bariéru. Odtud je barva tmavě modrá. Je to fakticky tak, jako na prospektech cestovních kanceláří.

Flic – en – Flac – kouzelné přímořské městečko na západním pobřeží ostrova. Je akorát velké. Se spoustou obchodů, dokonce i Spar, restaurací, pojízdných stánků s jídlem. Je tady všechno. I mešita, kterou máme doslova “ za humny “. Chodíme kolem ní “ domů “. Muezzin vyzpěvuje několikrát za den modlitbu. Není to vůbec rušivé, protože vládne pouze silou svého hlasu a ne s pomocí reproduktorů.

Jednoho dne jedeme na výlet do hlavního města ostrova. Do Port Louis. Zhruba 150 000 obyvatel. Místním autobusem to trvá, i s neustálým zastavováním komukoliv, kdo si mávne, asi hodinu. Máme trochu víc zpocený zadek, neboť sedačky v autobusu jsou z koženky. Tak nějak už jsme  zvyklí. Za ty tři měsíce ??!!

Hned u nádraží je místní CHINATOWN. V r. 1780 připlulo tisíce dobrovolných čínských migrantů do Port Louis. Uplatnili se zde jako kováři, tesaři, ševci, krejčí. Už v té době vytvářejí malou čínskou čtvrť.

Současnost je jiná. Velká brána tvoří vchod do velkého Chinatownu. Číňané mají v Port Louis důležité postavení. My už jsme ve světě viděli spoustu čínských čtvrtí, takže sem jenom nakoukneme a jdeme dál.

Mešita JUMMAH MASJID je otevřena pro všechny. Vstupujeme na posvátné místo muslimů. Tentokráte se nechceme zdržovat dlouhou prohlídkou. Proto odmítám dlouhou košili, do které bych se musela nasoukat.

Máme totiž před sebou návštěvu jiné mauricijské rarity. BLUE PENNY MUSEUM.

Je věnované historii a umění Mauricia. Ale hlavně …… nacházejí se zde známky z r. 1847 Blue Penny a Red Penny. Ano. Modrý a Červený Mauricius.  V roce 1993 byly zakoupeny združením mauricijských podniků, v čele s Mauritius Commercial Bank, za 2 miliony dolarů a po téměř 150 letech se vrátily na Mauricius. Z důvodů ochrany jsou originály osvětleny pouze krátkodobě. Většinu času jsou vidět kopie. My jsme ale přesvědčeni, že stojíme před originály.

Dostáváme se k dostihovému závodišti. Spolu s místními lezeme na hradbu a koukáme přes plot. Zrovna probíhá dostih a my jsme u toho. Koně běží kolem nás. Takhle zblízka jsem ještě nikdy dostih neviděla. Paráda.

V jednom z parků se setkáváme s původním obyvatelem ostrova. Je to pták, který má několik jmen. DODO, BLBOUN NEJAPNÝ a oficiální DRONTE MAURICIJSKÝ. Akorát, že je plechový. On totiž vyhynul už v 17. století. Nicméně je stále jedním z typických znaků Mauricia.

U posledního objektu, který jdeme okouknout, se setkáváme se stíny minulosti. V nadživotní velikosti na nás, z vysokého podstavce, hledí z kamene vysochaná hlava V. I. Lenina. S takovouhle velikostí jsme se setkali v Ulan Ude v Rusku. To je jeho domovina. Tam to chápu. Ale proč na Mauriciu ???!!!

Za jedno dopoledne a část odpoledne toho vidíme až až. Ještě skočit na trh pro koření a hurá zpátky k našemu “ flicflacování “ na pláži.

 .  

Blíží se den našeho návratu domů. Odlétáme v neděli, 31.3.2019. Čeká nás ještě poslední přesun do posledního hotelu. V dochozí vzdálenosti od letiště. Máme na to vlastně celý den, takže volíme autobus. Nejdříve do Quatro Bornes, následuje Curepipe a poslední směr Mahebourg. Pokaždé jedeme zhruba hodinu. Lidé nám ochotně radí, kterým směrem máme jet.

Vystupujeme v Plaine Magnien, kde se ubytováváme v pořadí  v 96 hotelu. Pokoj je pěkný, velký, světlý. Jsme rádi. Je to příjemné zakončení naší dlouhé cesty.

Návštěvu Mahebourgu plánujeme na sobotu. Den před odletem. Za 48 Rp. pro oba tam dojedeme. Procházíme se po přímořské kolonádě. V blízkém parku si čteme a pak už stojíme na Bus stop a čekáme na autobus.

Poslední den naší cesty. Ráno vstáváme v 5 hodin a jdeme pěšky na letiště. Za slabou půl hodinou jsme tam. Odbavujeme se a za chvíli nastupujeme do letadla. Máme před sebou 12 hodinový let do Frankfurtu nad Mohanem a poté  zhruba hodinový let do Prahy. Vše probíhá v pohodě. V Praze na letišti nás vyzvedává kamarád a chvilku po půlnoci jsme doma.

  1. 4. 2019 končí naše putování kolem jižní polokoule. Bylo to krásné, bylo to náročné, bylo to bezvadné. 18 států, kolem 100 měst a hotelů. Teď ale až do zimy budeme doma. No a potom…….zase někam do tepla.

Děkujeme vám za podporu, kterou nám prokazujete tím, že čtete naše příspěvky.

Milena a Josef

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem MAURITIUS – FLIC – en – FLAC

MAURITIUS – TROU D’EAU DOUCE

MAURICIUS či vlastně MAURICIJSKÁ REPUBLIKA

Ostrov vulkanického původu o rozloze 2040 km 2 a počtu obyvatel 1, 28 milionů. Hlavním městem je Port Louis. Geograficky patří k Africe. Pobřeží je obklopeno korálovým útesem, který zabraňuje žralokům v cestě k plážím.

Mauricius – ostrov snů ??? No, buďme realističtí.


TROU D‘ EAU DOUCE ( v překladu – sladkovodní díra )

Začínáme na východním pobřeží. Z letiště jedeme taxíkem za 1100 Rp., což je děleno 1, 5  v přepočtu na koruny. Je to asi 40 km. Původně chceme jet autobusem, ale to je problém. Vlastně nejezdí. Je totiž poslední den třídenního svátku Maha Shivaratri, který je největším hinduistickým svátkem mimo území Indie. Což znamená, že v podstatě veškeré služby na Mauriciu jsou ochromeny.

Dvě třetiny obyvatel ostrova jsou indického původu. Přes 48 % vyznává hinduismus. To se potom nesmíme divit, že při takovém svátku je přeprava turistů autobusy na vedlejší koleji.

Hotel Golden Shell Residence vypadá dobře. Náš apartmán je v prvním patře. Plahočíme se po úzkém točitém  schodišti. Ale výsledek je fajn. Kuchyňka, venkovní terasa. Jsme zase “ doma “.

Po úmorném, 24 hodinovém cestování ze Zanzibaru, následuje sprcha a spánek. Teprve poté vyrážíme na obhlídku “ městečka “. Má asi 5 400 obyvatel a jedinou ulici – pobřežní Royal Road. Na té je všechno. Kostel, pošta, policejní stanice i malá čerpací stanice.

      

My jsme ale nejvíce zvědaví na oceán. Na všech reklamních fotografiích má nádhernou tyrkysovou barvu v různých odstínech. Bude to tak ???!!! Jdeme asi 30’ po okraji silnice. Naštěstí provoz není silný. Přicházíme k malému parkovišti a už se před námi otevírá pohled na oceán s tou úžasnou barvou vody. Docela nám spadla brada. K tomu pláže s bílým pískem. No prostě kýč. Je to tak lákavé, že se jdu koupat i já.

Má to ale dvě záludnosti. Ulámané korály a mořské ježky. Vlny vrhají korály na mé ubohé nohy tak silně, že je to velmi bolestivé. Zbaběle prchám. První pokus o vykoupání se – nevyšel. Snad zítra bude lépe. A bylo. Žádné vlny, korály ano, ale klidně ležící na dně, mořští ježkové se dají obejít. A tak nám začíná ta pravá dovolená.

Jedeme na výlet do “ okresního města “ Flacq. Je trochu zataženo, takže ideální počasí. Na autobus čekáme asi půl hodiny. Ale co. Máme dovolenou. Cesta trvá přibližně 20’. Tady jsou zvláštní pravidla cestování autobusem. Teprve, když zastaví, zvednou se cestující, kteří chtějí vystupovat a jdou přes celý autobus ke dveřím u řidiče. Jiné nejsou. A pak mohou nastoupit cestující noví. Trochu to zdržuje, ale zase nikdo nemůže spadnout.

    

Trh se zeleninou a ovocem nás potěšil. V našem “ městečku “ nic takového nemáme. Asi teď není sezóna. Procházíme ulicemi, dáváme si kafíčko a buchtu, vyfotíme hinduistický templ a jdeme zpátky.

Flacq má autobusové nádraží, ale bez jakéhokoliv značení odkud a kam autobusy jedou. Tady platí rčení “ líná huba, holé neštěstí “. To nám se stát nemůže.

Na náš autobus číslo 55 se doptáme rychle. A dokonce je to ten samý, se kterým jsem sem přijeli. Průvodčí nás zdraví. Už se přece známe.

Jedeme se podívat na Palmar Beach. Velká pláž se spoustou místních. Je zrovna svátek. Den nezávislosti. 12. března 1968 získal Mauritius nezávislost na Velké Británii. Zpátky jdeme po pláži pěšky. Asi tak 1, 5 hodiny.

Náš život v “ městečku “ plyne klidně. Přiletěli za námi dvě kamarádky z Jindřichova Hradce. Stěhujeme se do společného apartmánu, který má dvě ložnice. Je v tom samém hotelu. Pepa má narozeniny a jako dárek dostává anglickou slaninu z Čech. Po kousku vepřového touží už 2 měsíce.

Na ostrov Île aux Cerfs chceme jet, ale ……. Nakonec nejedeme. Jsou tam sice krásné pláže s bílým pískem, 18 ti jamkové golfové hřiště, možnost šnorchlování. Cena 500 Rp. / 1 osoba. Vyptáváme se lidí, kteří odsud přijeli. Jsou to Češi a ujišťují nás, že pokud nehrajeme golf, tak tam nemusíme. Plážování a šnorchlování provádíme i na pevnině.

Přišel 20. březen a my se přesouváme na západní pobřeží do místa, zvaného FLIC-EN-FLAC. Tam toho budeme moci více podnikat. Napíšu o tom ještě jeden článek. Počkáte si ???!!!

Milena

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem MAURITIUS – TROU D’EAU DOUCE

CESTA NA MAURICIUS

CESTA NA MAURICIUS

Tak a je to tady. Poslední destinace na naší velké cestě po Jižní polokouli. Jsme na konci. Jak jsme se sem dostali? Ze Zanzibaru přes Dubaj.

Odlet ze Zanzibaru 3. 3. 2019 v 8, 35 h. Přílet na Mauricius 4. 3. 2019 v 9, 10 h. Ráno v Bububu na Zanzibaru vstáváme v 5 hodin. Celou noc je bouřka a leje. Naštěstí taxikář nezapomněl na domluvu a čeká před hotelem. Na letiště je to skoro hodinu. Je ještě tma. Projíždíme přes zatopené silnice. Město se teprve probouzí. Akorát trhovci na zeleninovém a ovocném trhu už skládají své zboží  z aut. Přitom se vyhýbají velikým i dost hlubokým loužím. Život si pokračuje svým tempem.

Jsme na letišti. Odbavení probíhá v pohodě. Tentokráte si větší zavazadla nebereme do letadla. Jsme docela zvědaví, jestli se s nimi na Mauriciu setkáme.

V tuto ranní dobu odlétá pouze jedno velké letadlo. To naše.  Společnost Flydubai. Zasvěcení už ví, co nás, u této společnosti, čeká na palubě. V ceně letenky není vůbec nic. Ani pití, ani jídlo. Pouze za peníze. Letíme přes 6 hodin. Počítáme s tím. Pití máme a jídlo nepotřebujeme. Stejně celou dobu spíme. Úspěšně přistáváme v Dubaji. Tady máme pauzu přes  10 hodin. Chceme se jet podívat k Burdž Al-Arab a Burdž Chalífa. Proto jsme nebrali větší zavazadla do letadla.

 

DUBAJ

Spojené arabské emiráty ( SAE ). Federace 7 konstitutivních emirátů, ležících ve východní části Arabského poloostrova, při pobřeží Perského zálivu. Jedním z emirátů je právě Dubaj, jehož centrem je pobřežní město Dubaj City.

Do češtiny lze název přeložit jako “ místo srazu “. My jsme se tady s nikým nesrazili, maximálně s pár lidmi z našeho letu ze Zanzibaru. S čím jsme se ale srazit chtěli, byly oba “ Burdže “.  A to se nám, opravdu, povedlo.

BURDŽ AL – ARAB  ( Plachetnice )

5 – ti hvězdičkový hotel, i když lidé mu sami dávají hvězdiček 7. Jeho výška, i s anténou, je úctyhodných 321 m. Patří mezi nejluxusnější hotely na světě.

Z dubajského letiště jedeme taxíkem na metro. Kupujeme si denní kartu, se kterou si jezdíme sem a tam. Nejprve zelenou a poté červenou linkou. Vystupujeme  ve stanici First Abu Dhabi Bank a pak nastane úprk. Chceme dojít, co nejblíže, k hotelu ještě za světla. Kolem nás jsou výstavné vily. Mezi nimi silnice, chodníky a jinak pouštní bílý písek. Občas si zkracujeme cestu i mimo chodníky, takže máme boty celé bílé. Ještě zabočit za jeden roh a …….už je to tady.

Burdž al – Arab. Vidíme ho sice trochu z dálky, ale stejně je impozantní. Opravdu má tvar plachetnice. Tak honem honem vyfotit ze všech možných vzdáleností a pozic a upalovat zpátky. Opět metro a tentokráte vystupujeme ve stanici Burj Khalifa. A…..už ho máme před sebou.

BURDŽ CHALÍFA ( Jehla )

Dosavadní nejvyšší mrakodrap světa. Výstavba probíhala mezi lety 2004 – 2010. Dosahuje výšky 828 m.

Přímo pod něj se dostáváme už za tmy. Naštěstí jsme fotili i při cestě metrem, takže máme snímky i za denního světla. Teď večer je nasvícený a to má také něco do sebe. Zakláníme hlavu, až si ji musíme podepřít rukou. Taková je to výška.

  

Procházíme se největším nákupním centrem na světě podle velikosti celkové plochy. Dubai Mall. Dáváme si zde i kafíčko a koblihu. Ty jsou za “ normální “ cenu. Tady by člověk mohl trávit hodiny a hodiny a pořád by bylo, na co koukat.

Stojíme před Candylicious, což je největší obchod se sladkostmi na světě. Tak ho alespoň vyfotíme. Jsou zde zastoupeny asi všechny světové módní značky.

Své místo tu mají i kostýmy hvězdné pěchoty z Hvězdných válek. A u nich ve svém “ kostýmu “ i Pepa.

Naše krátká návštěva Dubaje končí. Opět metro a jedeme na letiště. I tam je co sledovat. Máme na to ještě několik hodin. Dáváme si, konečně, večeři a potom jen tak pospáváme, čteme a Pepa se dívá na film. No a už je čas, 1, 40 h., a my jdeme do letadla. Sedneme si, připoutáme se a …..usneme. Dokonce prospíme i první jídlo. Letíme totiž z Emirates, takže se o nás dobře starají. Ale o to druhé už se ošidit nedáme.

Na Mauricius přiletíme na čas. Jsme moc a moc zvědaví, jestli přijdou naše zavazadla. Přece jenom měla v Dubaji více než 10 – ti hodinovou pauzu. Jsou tady. Paráda. Tak můžeme začít dovolenou. O tom ale až příště.

Počkáte si ??!!

Milena

 

Rubriky: Cestopisy | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem CESTA NA MAURICIUS