SAO PAULO
11.1. – 14.1.2018
Cesta do Sao Paula začala úžasně. Takhle luxusním autobusem jsem ještě nikdy nejela.
Já teď udělám malou, vysvětlující, odbočku na téma autobusy v Brazílii. Jsou tady 3 kategorie sedadel.
První : Executivo – to jsou sklápěcí opěradla, ale když ho ten před vámi sklopí úplně, máte ho téměř na klíně.
Druhá : Semi – leite – tady se sice sklopíte hodně, ale máte tak velké místo na nohy, že to ani nepocítíte.
Třetí : Leite – cama – to je v podstatě sklopitelné až do roviny. Výraz cama znamená postel.
My už jsme seděli na prvních dvou kategoriích. Tu třetí, postelovou, si necháváme až na opravdu dlouhý přesun. Bohužel jsme tohle nevěděli, když jsme jeli 24hodin že Salvadoru do Brasílie.
Takže zpět k cestě. Jedeme patrovým autobusem. Sedíme nahoře, hned za předním sklem. Máme naprostou úžasný výhled. Vyjíždíme přesně. Je 9,30h. Trvá poměrně dlouhou, než vyjedeme z Ria. Pak už pofrčíme. To tedy byl frkot. Najíždime sice na dálnici, ale tady mají povolenou rychlost 80km/h. Ještě ke všemu se dostáváme do zácpy. Jedeme, pokud vůbec, krokem. Jsme zvědaví, co se tam někde stalo. Dostáváme se k úseku, kde jsou ty oranžové kužele, které muzavírají jeden pruh. Sjíždíme do toho pravého. Říkáme si, tak to je ono. Ale vůbec nic se tam nikde neděje, žádné opravy, žádné zábrany. Dost nám to připomíná opravy silnic doma. Osobní auta po nějaké době přejíždějí do toho uzavřeného pruhu a veselé mizí v dálce. My, ze sekce autobusové nemůžeme, takže se plazíme dál.
No, nám to až tak nevadí, protože jsme jako v bavlnce. Nakonec po 7 hodinách namísto 6 přijíždíme do Sao Paula.
SAO PAULO. Vítá nás déšť. Naštěstí už jenom mírný, ale kdybychom dojeli na čas, tak zrovna lilo jako z konve. Než se vybatolíme z prostoru nádraží je skoro tma. Naštěstí do hotelu to máme jen zhruba 14 minut chůze. Orientujeme se podle mapy a trefujeme se dobře.
Ovšem, to je tedy hotel. Hledáme vždy dopředu přes Booking.com. Zatím pokaždé byly hotely dobré, odpovídaly fotografiím a nabídce. Tady jsme ale narazili. Pokoj bez okna, pouze s jakýmsi otvorem, směřujícím do světlíku, vybavení zašlé, povlečení a ručníky sice vyprané, ale podivné barvy a “ vůně “. Pohybujeme se v částce kolem 100R$ za noc, což je zhruba 670Kč. Dosud vždy bylo v pohodě.
Je to docela zajímavé. Sao Paulo je na naší cestě 13 městem, do kterého přijíždíme. Tím pádem 13 hotel, kde bydlíme. Asi se ta 13 musela někde projevit. Ale co, už jsme na našich dosavadních cestách spali i hůř.
Jdeme objevovat město. V podstatě tady nic moc neočekáváme. V Sao Paulu nejsou žádné turistické taháky, jako v Riu.
Dokonale zde funguje metro. Má 9 linek, které vás dovezou do všech směrů. My používáme modrou a zelenou.
Jo, musím také napsat o Assento Preferencial. V Brazílii totiž upřednostňují čtyři kategorie lidí. My spadáme do jedné z nich. Nad 60 let. Máme v dopravním prostředku vyhrazené místo k sezení. Ve frontě na cokoliv můžeme jít rovnou. Nějak si nemůžeme zvyknout, že to tady funguje.
Sao Paulo je označováno za monstrum. Je megalopolí v pravém slova smyslu. Gastronomické, módní, finanční a kulturní centrum Jižní Ameriky.
Je to město přistěhovalců a desítek etnických skupin. V aglomeraci žije více než 22 miliónů lidí, z nichž mnozí jsou potomky dávných italských či japonských přistěhovalců. Sao Paulo je městem imigrantů. Některé městské čtvrti mají silně národnostní charakter – Liberdade je japonská, Bela Vista a Bixiga jsou italské, Bom Retir je stará židovská čtvrť, velká arabská komunita je kolem Rua 25 de Marco.
Obyvatelé Sao Paula, paulistanos, přes všechny nástrahy města ( pouliční násilí, dopravní zácpy, smog ) vůbec neuvažují o tom, že by se, z největšího města jižní polokoule, odstěhovali.
Kouzlo města spočívá právě v odlišnosti jeho, již zmiňovaných, částí.
Nás asi nejvíce nadchla čtvrť Villa Madalena. Je to malebná část, oproštěna od mrakodrapů, nekonečných kolon aut. V průvodcích je tato čtvrť popisována jako místo, které je spojeno s uměním a kulturou. Názvy ulic tomu napovídají. Niemayerova, Herculaneum, Jericó, Harmonia a další.
Při potulování se touto čtvrtí, se před námi najednou objevil úžasný krámek. Vcházíme dovnitř a zjišťujeme, že je to pořádně velký krám. Ovšem s gastronomickými delikatesami. Ohromná vinotéka, sommelier s námi diskutuje o vínech všech možných značek. Dáváme si kávičku a je nám blaze.
Ani nám nevadí, že venku prší. Navlékáme pončové pláštěnky a pochodujeme dál. Cestou si prohlížíme i zdejší hřbitov. Jsou tady hrobky ve velikosti menších domků.
Jdeme dlouho, až přijdeme do čtvrti Liberdade. Je to Japonská čtvrť, která je doporučována k návštěvě. Opravdu máme pocit, že jsme v Japonsku. Pepa už tam byl, takže může porovnat. Vcházíme do samoobslužné jídelny, kde si nandaváme japonské speciality. Začínáme s různými řasami, sojovými výhonky a pak přecházíme ke krevetám, kalamárám, uzenému lososu. Mňam, mňam.
Obchody v Japonské čtvrti se hodně podobají vietnamským obchodům doma. Takže je míjíme bez toho, že bychom se do nich chtěli vnořit. Jinak to nazvat nejde.
Přicházíme k THEATRO MUNICIPAL. Je to barokně – secesní divadlo a opravdová městská chlouba. Jsou tam možnosti možnosti prohlídky opět v portugalštině. Tentokráte se nezúčastňujeme. Raději se posadíme do Café Girondina na úžasnou brazilskou kávu a pravý, nefalšovaný, jablečný štrůdl.
Pokračujeme do MERCADA MUNICIPAL. To je tržnice, která je umístěna v neoklasicistní budově z roku 1928. Je to jedno z nejlepších městských tržišť v Jižní Americe. Sen každého gurmána. Připadám si tady jako Milenka v říši divů. Oči by jedli, ale břicho už to nebere.
. 
Takže také trochu kultury. KATEDRÁLA DA SÉ, která vznikla teprve v roce 1913 v neogotickém stylu, je považována za střed města. Svými rozměry se řadí na čtvrtou příčku mezi světovými katedrálami.
Bohužel je i středem shromažďování se bezdomovců, kteří si mezi sochami vytvořili své příbytky. Hned vedle katedrály se nachází Justiční palác, tak mají asi pocit, že jsou pod ochranou. Trochu dost kazí dojem z tohoto, jinak velice příjemného, místa.
Nemůžeme ovšem vynechat ulici mrakodrapů – AVENIDA PAULISTANA. Po této ulici chodíte s hlavou zakloněnou, aby vám tam nahoře nic neuniklo. No, ne že by to byla moje parketa. Obchody, obchody a pro změnu zase obchody.
.
Když bych udělala svůj pořadník brazilských měst, která jsme dosud navštívili, tak Sao Paulo bude až na konci. Já vím, zní to divně, ale mě se tady fakticky nelíbilo. Asi je v něm na mě moc lidí. Moc mrakodrapů. Když jdete po ulici, tak vlastně vidíte samé obchody. Střechy domů vůbec ne. Ty jsou v oblacích. Je to, pro mě, velice neosobní. Ale protože zkusit se má všechno, jsem ráda, že návštěvu tohoto města máme do našeho programu zařazenu. Nechci se sem ale už nikdy vrátit.
Ze Sao Paula odjíždíme opět luxus busem do města Curitiba. Tak příště.
Milena