JOSEF ANDRLE & MILENA ANDRLE

NOVÝ ZÉLAND – AOTEAROA

ZEMĚ DLOUHÉHO BÍLÉHO OBLAKU

28. 5. – 29. 6. 2018

Po 6 měsících se loučíme s Jižní Amerikou. Konkrétně s Buenos Aires, odkud odlétáme na Nový Zéland. Měli jsme krásný závěr Jižní Ameriky. V Teatro Colón, opera Aida a rovnou na letiště. Bylo to zvláštní. V Manausu ( Brazílie ), jsme  zahájili naší jihoamerickou odyseu v Teatro Amazonas muzikálem, v Buenos Aires ( Argentina ) v Teatro Colón ukončili operou Aida.

Pondělí, 28. 5. je dnem, kdy měníme kontinent, “ přefrčíme “ několik časových pásem. Je to ale také den, ve kterém má můj syn narozeniny. Samozřejmě, že gratulace už proběhla, ale další nikdy neškodí. Takže, Honzo, ať Ti vše vychází.

Jsme na letišti v Buenos Aires. Já vždycky letenky odbavuji přes internet. Teď to ale nešlo. Zakopaný pes byl v tom, kdy a jak opustíme Nový Zéland. Ale na nás si nepřišli. Měla jsem podrobné informace od Báry z agentury Czechkiwis ( Báro moc děkuji ), takže jsme byli připraveni. Musíme totiž předložit letenku z Nového Zélandu. Máme. Tak už nic nebrání tomu, nastoupit 13 hodinovou cestu na trase Buenos Aires – Auckland. Pohoda. Spíme, jíme, spíme, jíme. Přesně v tomto pořadí.

NOVÝ ZÉLAND ( 268 680 km2, 4, 5 mil. obyvatel ), tvoří dva hlavní ostrovy.

SEVERNÍ ( 114 597 km2, 2, 8 mil. obyvatel ) a JIŽNÍ ( 151 215 km2, 1, 7mil. obyvatel ). Jsou od sebe odděleny Cookovým průlivem.

Leží na střetu litosférických desek. Občas se to tady dost zatřese. Nemusíme mít všechno.

SEVERNÍ OSTROV

AUCKLAND

Přistáváme ve 4 hodiny ráno místního času. V Buenos Aires je v té době 13 hodin.

Máme dost divoký časový kotrmelec. Po rozednění ( až v 8 h. ) jedeme Skybusem do města. Naštěstí bydlíme kousek od konečné.

Tradiční ubytování typu Backpackers. Společné koupelny, toalety, společná kuchyně. Naprosto dostačující. Rozhodující je jiná věc. TOPENÍ. V tuto roční dobu je totiž na Novém Zélandu už docela chladno. Jeden pokoj odmítáme ( nemá topení ), další už je super. Měli jsme ovšem rezervaci přes Booking dlouho dopředu.

Hned vyrážíme, jak Pepa s oblibou říká, prozkoumávat město. Je nám totiž jasné, že hodně brzo odpadneme. Taky že jo. V 18 hodin jsme naprosto “ vytuhli “. Zato ráno strašíme už v 6 h. Jsme poněkud rozhození.  

Na první pohled, město mrakodrapů.

Na druhý, město parků. Na třetí, město mladých lidí. Je tady několik universit.

Žije zde ale také hodně Maorů. Auckland má největší komunitu na Novém Zélandu.

Je to město z kopce do kopce. V okrajových částech jsou nízké dřevěné domy. V centru – mrakodrapy. Hodně restaurací a jídelen. Zastoupeny jsou kuchyně všech kontinentů. My si vybíráme asijskou. Tady konkrétně indickou. V přístavu převládá “ značka “ fish & chips. Taky si dáváme jednu porci dohromady. Trochu si připadáme jak ve Skotsku.

Aucklandu se také přezdívá “ Město Plachet “. Je to podle přístavů s jachtami, kterých je tady fakticky hodně. Se svým téměř 1, 5 mil. obyvatel je suverénně největším městem Nového Zélandu. Do roku 1865 byl i metropolí státu.

Je slunce, ale “ frišno “. Potulujeme se ulicemi, přístavem, obdivujeme množství ryb a mořských plodů, které tady prodávají. Za celý půlrok v Jižní Americe jsme jich neviděli tolik, jako tady za jedno odpoledne.

Po třech dnech balíme a přejíždíme do dalšího města.

TAURANGA

Vzdálenosti jsou krátké. Tahle patří k těm delším, ale stejně jsme za necelé 4 hodiny o 230 km dál na jihovýchod. Krajina po cestě je hodně zelená. Vypadá jako plastická mapa. Samé pastviny, krávy, ovce, ale i lamy.

Město má trochu komickou polohu. Rozkládá se vlastně na dvou poloostrovech, které jsou propojeny mostem.

Má nízké domy, parky pro děti, spousta restaurací. Dost  jich je zavřených. Teď už je po sezóně, začíná v podstatě zimní období. Často narazíme na nápis “ Sorry, we’ re closed “ .

Bydlíme opět v backpackers. Tady je zajímavé, že v tomto “ arthouse “ ubytování je hodně černochů. Přes den chodí někam pracovat, protože jsou “ doma “ jenom brzo ráno a pak v pozdním odpoledni. Převažují ženy.

Tauranga je mezistanicí do MATAMATY. K Hobitům. Už se těšíme. A jestli i vy, tak si počkejte. Příště.

Milena

MONTEVIDEO

13.5. – 20. 5. 2018

V Uruguay jsou vzdálenosti krátké. Po necelých 2 hodinách z Punta del Este jsme na místě. Z Terminálu Tres Cruzes jedeme do hotelu Florida autobusem. Je to budova, která má své nejlepší roky dávno za sebou. Ale co, pokoj je velký, má hodně světla a starají se o nás dobře. Jsme tady totiž sami.

Montevideo je město, které těží z  pozůstatků boomu chovu hovězího dobytka v 19. století. Ohromné neoklasicistní budovy z té doby se rozpadají. Jsou v různém stadiu rozkladu.

 . 

Název pochází, podle tradice, ze zvolání námořníka z výpravy portugalského mořeplavce Fernanda Magalhãese “ Monte vi eu “ ( Viděl jsem pahorek ). Ten zemi objevil. Uvádí se, že kolem roku 1516. Město bylo založeno Španěly v roce 1724.

Žije zde asi 1, 5 milionu obyvatel. Je to důležitý námořní i turistický přístav, administrativní, hospodářské a kulturní centrum státu.

Ústředním bodem města je Plaza Independencia. Uprostřed stojí bronzová jezdecká socha generála José Artigase. S tím se potkáváme ještě vícekrát. Bronzové sochy různých osvoboditelů, zakladatelů, spisovatelů a já nevím jakých ještě …telů… už mě nechávají v klidu. Je jich v celé Jižní Americe moc.

Nás spíše upoutal Palacio Salvo. Je to první mrakodrap z roku 1925.  Vysoký 100m a je to nejvyšší objekt historického centra. Původně hotel, dnes úřední a rezidenční budova.

Montevideeo je město, které mě, osobně, příliš neupoutalo. Jo, historická část je docela pěkná, turistická pěší zóna s obchody také. I když turistů moc nevidíme. Kupodivu se zde ale setkáváme s češtinou.

Sedíme na kávě v kavárně ( hlavně kvůli internetu, protože v hotelu přestala fungovat wifi ) a já najednou slyším češtinu. Baví se starší paní s mladším pánem. Zůstanu s pusou  ( doslova ) otevřenou. Abych to ještě vylepšila, tak se úplně hloupě ptám : “ Vy mluvíte česky “? Tak moc mě zaskočilo slyšet rodný jazyk. Za celý půlrok v Jižní Americe jsme se s češtinou nesetkali. Nebyli to turisté, ale pracovali zde, v Montevideu.

 .

Kolem přístavu je tradičně vybydleno. Vůbec, vybydlených domů je tady hodně. Ono opravovat ty obrovské paláce asi dost dobře nejde. Je tady spousta prázdných domů. Nejsou asi lidi. Hodně jich odchází do Buenos Aires, které leží přes záliv. Tady jdete po ulici a nepotkáte ani človíčka. Je to až strašidelné.

Setkáváme se se spoustou bezdomovců. Mají tady své, oblíbené, parky. Pospávají na lavičkách, chtějí po vás cigaretu. Nejsou agresivní, ale stejně se jim raději vyhýbáme.

Navíc, mě tady postihla zdravotní komplikace. Za což, samozřejmě, Montevideo nemůže. Ale znáte to. Už to město máte spojeno s nemilým zážitkem. Naštěstí mi v lékárně prodali prášky, které rychle a hlavně dobře zabraly. Už jsem se s tímto problémem kdysi setkala a skončila v nemocnici. Asi je vám jasné, jak jsem si oddechla, že to dobře dopadlo.

Z Montevidea odjíždíme po týdnu. Autobusem do Colonie del Sacramento. To je bývalý pašerácký přístav. Tady přestupujeme na loď, která nás odváží do argentinského Buenos Aires. Odtud odlétáme na NOVÝ ZÉLAND.

V Jižní Americe jsme pobyli půl roku. Projeli 5 států, poznali 33 měst. Moji kamarádi se často ptají, co se mi líbilo nejvíce. Ano, mám své favority.

• Řeka Amazonka. Celou svoji učitelskou kariéru jsem o ní učila ( aprobace zeměpis ) a současně snila o tom, že ji někdy na vlastní oči uvidím. Jeli jsme po ní lodí 5 dnů. Velký zážitek.

• Socha Krista Spasitele v Rio de Janeiro. Na fotce jsem se s ním setkala mnohokrát. Ale stát přímo pod ním je úžasné.

• Vodopády Iguacu. Něco neuvěřitelného. Paráda. Pokora před fantazií přírody.

• Ledovec Perito Moreno. Příroda je mocná čarodějka. Fantastické.

• Rapa Nui. Velikonoční ostrovy. Splněný tajný sen.

Pepa říká, abych na závěr napsala, že celá Jižní Amerika je protkána ploty. Když jsme projížděli autobusem odněkud někam, tak jsme jich viděli kilometry. Ráda bych napsala, že to je kvůli dobytku, ale toho jsme moc neviděli. Tak nevíme. Asi to všude někomu patří.

Líbilo se nám tady. Moc. Chce to sem jet ale maximálně do poloviny dubna. Pak už mají jejich “ zimu”. Což znamená kolem 15° C. Pejsky při venčení oblékají do “ oblečků “, aby při tomto “ mrazu “ nenastydli. Lidé nosí zimní bundy, čepice a šály. Nám zima nebyla, ale už se těšíme do Asie.

Mějte se moc hezky a další články budou následovat. Ten nejbližší z NOVÉHO ZÉLANDU. Tak pa.

Milena

URUGUAY – Atlantské pobřeží

6. 5. – 13. 5. 2018

Ze San Gregorio de Polanca odjíždíme k Atlantskému pobřeží.

Do městečka LA PALOMA.

Musíme ale nejdříve do Montevidea, a teprve pak se dostaneme do La Palomy. Vypadá to, že pojedeme celý den.

No, je pravda, že první úsek cesty začíná už ve 3 hodiny ráno, ale celou cestu do Montevidea spíme. Jsme tam v 8 hodin. Na hlavním autobusovém terminálu se  setkáváme s podivným nařízením. V celém terminálu se nesmí nosit čepice s kšiltem. Proč, to nevíme. My ji oba máme, takže jsme byli napomenutí a museli ji sundat. Nebo otočit kšiltem dozadu. Asi jsou tady kamery, které by nám neviděly do obličeje.

V 9 hodin pokračujeme dál. Asi 2 hodiny a jsme v La Paloma.

. 

Bydlíme v hostelu Arazá. Máme svůj velký pokoj i se svojí koupelnou, ale…..To ALE je dost výrazné. V pokoji je totiž velmi podivný odér. Nejvíce to je cítit ze skříně. Asi nějaká impregnace dřeva, ale je to dost děs běs. Skříň neprodyšně uzavíráme. Nepomáhá to. Naštěstí, což zní divně, koušou komáři. A my zapalujeme spirálu. Druhý den kupujeme vonné tyčinky a vykuřujeme pokoj, co to jde. No právě, moc to nejde. A to tady jsme celý týden. No jo, vždycky není posvícení.

La Paloma je malé městečko. Po sezóně docela prázdné. Moc domorodců tady nežije. Jdeme k oceánu, který dost bouří. Sem se totiž jezdí hlavně surfovat. I teď se tu prohání pár nadšenců v neoprenech.

Je tady ale jedna zvláštnost, se kterou jsme se ještě nikdy, na žádném mořském břehu nesetkali. Ohromné množství otevřených a prázdných mořských škeblí. Doslova a do písmene v nich šlapeme. Moc příjemné to není.

Z místního majáku už je jenom museum. Žádné lodě už sem asi nejezdí. Přístav slouží sice rybářům, ale k chytání ryb na udici.

Všude hrozně moc fouká. Ale to u moře bývá. Rozhodně to ale není místo, kam bychom se chtěli vracet.

Odjíždíme do dalšího letoviska.

PUNTA DEL ESTE.

Nejdříve do San Carlos asi 1, 5 hodiny a pak už jenom 30‘ a jsme na místě.

Hotel F & F je super. Tady všechno voní po pomerančích. Po podivném odéru v La Paloma je to balzám na čichové buňky.

Druhý den má pršet, tak hned vyrážíme do „ terénu ‚‘. První kroky vedou k největšímu taháku této oblasti. La mano en la arena ( Ruka v písku ). Je to socha od chilského umělce María Irarrazábala z roku 1982. Stala se nedílnou součástí města. Je vidět z dálky. Všichni, i my, se u prstů fotíme.

Další zajímavostí města je přístav. Stále se v něm něco děje. Zakotvené jachty, katamarány, dětská soutěž na malých jachtičkách. 

Ale největší zážitek máme se lvouny. Volně plavou ve vodě, a když rybáři čistí ryby, tak vylezou na molo a čekají, co dostanou. Je to celá rodina. Bylo to úžasné. Samozřejmě opět fotíme a fotíme a fotíme.

Punta del Este leží na úzkém poloostrově. Uprostřed, na nejvyšším bodě, stojí funkční maják. Blízko stojí místní „ katedrála „. K té se chodí „ krmit „ zelení papoušci.

Líbilo se nám zde. Ale je pravda, že v sezóně to musí být síla. Ono to tady totiž vypadá jako v Miami na Floridě. Jeden věžák vedle druhého. Trochu nám není jasné, jestli se všechny vůbec mohou zaplnit. Protože to jsou tisíce apartmánů, které čekají na své obyvatele.

Naše “ nicnedělání “ u moře, i když ne už letního, končí. Odpočinuti se přesouváme do hlavního města MONTEVIDEA.

A to si nechám na příště. Mějte se.

Milena

URUGUAY – západní a střední část

24. 4. – 5. 5. 2018

Posledním státem naší cesty po Jižní Americe je URUGUAY.

Rozkládá se mezi Brazílii na severovýchodě a Argentinou na západě. Od té je oddělena pouze řekou Uruguay, o kterou se oba státy dělí. Hranice prochází středem řečiště. Podle této řeky má stát své jméno. Pochází z indiánského jazyka guaraní. Co přesně název znamená se neví.

Uruguay je se svými 176 220 km2 více než dvakrát větší než Česká republika. Má ale pouze necelých 3, 5 milionu obyvatel. Je tady spousta neobydlené krajiny. Hlavně ve střední části.

Přijíždíme sem autobusem z Buenos Aires a první zastávkou je město PAYSANDÚ. Leží na západě státu, podél řeky Uruguay.

Cesta je příjemná, ovšem má dost zásadní chybu. Na této trase jezdí pouze jeden autobus denně, který vyjíždí z Buenos Aires ve 23 hodin. To není ten problém. Tím je délka jízdy. Jedeme totiž jenom 5 hodin i s přerušením na hranicích. Do Paysandú přijíždíme už ve 4 hodiny ráno. Dosti nešťastná doba na cestu do hotelu ve městě, kde jste nikdy nebyli. Takže se usazujeme na autobusovém nádraží, ( mimochodem velice pěkném ) a začíná čekání. Situaci komplikuje i to, že nemáme uruguayská pesos. Pepa je přesvědčený, že kávu v nádražním kiosku můžeme zaplatit argentinskými. Jsme vlastně na hranicích. Jde to zkusit, ale skutek utek. Prodavač je neoblomný. Káva nebude. Zatím. Při pozdějším prozkoumání nádraží objevuji bankomat, který nám vydává místní měnu. Dokonce bez přirážky. A Pepa jde pro kávu. Já hlídám batohy.

Konečně je 9 hodin a my vyrážíme do hotelu. Je naštěstí blízko nádraží. Jmenuje se Raffaello. Asi vypadáme dosti unaveně, protože na můj  dotaz, jestli nemůžeme dostat kávu, nám paní recepční přinese celou snídani.

Po částečném vybalení věcí jdeme, jako vždycky, prozkoumat město. Shodujeme se na tom, že nám hodně připomíná městečka v Mexiku. Má zvláštní atmosféru. Nejsou tady žádné “ paneláky “.

Potulujeme se kolem řeky. Je slunce, tak se natáhneme na břehu a strávíme 2 velmi příjemné hodinky. Místní přístav už má svoje dny slávy dávno zapomenuty. Akorát tady zbyla kotva s nápisem.

. 

Zajdeme i do místního muzea. Kdysi to byla škola, tak jsem sem hned nechala vyfotit u lavice se žákem a počítadlem. No jo, učitelku v sobě nezapřu.

Pochodujeme dál a tady zaplesalo Pepovo srdce. Starý Jeep. Tak odtud rozhodně musí mít foto.

Pivovar s krásným názvem Bimba Brüder nás rozesmál.

Měli zavřeno, ale kolemjdoucí pán nám poradil, ať zazvoníme. Tak jo. Otevřel nám sám majitel. Vše nám ukázal a my si kupujeme černé a světlé pivo. Je dobré, ale silné.

.  .

Tak, to je z Paysandú vše a jedeme do města SALTO

Stejně jako Paysandú jej najdeme na břehu řeky Uruguay. Opět poklidné. Hotel do 10’ od nádraží, které je zároveň nákupní zónou.

Většina ulic končí na nějakém náměstí s nějakou sochou generála. Slunce zapadá do řeky, což vytváří romantické pozadí.

Největším tahákem města je ale blízkost ( 8 km ) Termas y Dayman. Termální prameny, u kterých je vybudované rozlehlé koupaliště. Spousta bazénů s vířivkou, masážní sprchy, tobogán. Vše ale teplé až horké. Vzhledem k tomu, že je asi tak 30°C, to moc osvěžující není. Přesto zde spokojeně strávíme celý den. I se koupeme.

 .

Po 3 dnech pokračujeme dál. Čeká nás centrální oblast Uruguaye.

V průvodcích se o této oblasti můžeme dočíst, že jsou zde rozsáhlé pastviny, na kterých gauchos objíždějí stáda krav na koních. No, pastviny …ano, stáda krav…ano, gauchos na koních…ani omylem. Jo, objíždějí, ale na motorkách.

Naším cílem je město TACUAREMBO.

Přijíždíme večer a do deště. Náš hotel je poměrně daleko od nádraží, takže taxi. Tady moc levné nejsou. Hotel je současně i muzeem Fordu.

Jsme tady pouze jednu noc. Přesto město poznáváme. Druhý den jdeme totiž na nádraží pěšky. Cca 4 km.

Dojdeme k jakémusi velkému talíři, asi má představovat sochu. No a já zjišťuji, že klíč od pokoje mám v kapse u vesty. Co teď. Do hotelu daleko, MHD tady nejezdí a nám zanedlouho jede autobus do dalšího města. Situaci zachraňuje Pepa. Oslovil dva místní mladíky, kteří jeli kolem na motorce. Za menší úplatek jsou ochotni dojet do hotelu a klíč vrátit. Snad to klapne. A my pokračujeme na autobus.

Dalším cílem je městečko SAN GREGORIO DE POLANCO.

Leží na řece Río Negro. Ta se zde rozlévá do velkých a velmi rozsáhlých zákrut, které vytvářejí ohromné jezero. Zrovna na 1. května je slunce, tak jdeme na výlet po pláži jezera. Hodně rybářů má nahozené udice.

Procházíme blízkým lesem a k našemu údivu tady rostou borovice.

Navic mají dosti zvláštní kořeny. Je tady totiž hodně velká větrná eroze, která odnáší písek a kořeny všech stromů jsou odkryté do velké hloubky. Působí to až pohádkově.

Náš hotel San Gregorio je umělecké dílo. Celý pomalovaný. Nejen fasáda, ale i chodník před hotelem. Asi se tady kdysi konalo nějaké sympozium malby na fasády domů. Je jich pomalováno docela dost. Jinak se, v tomhle městečku, nic neděje. Ani lidí se tady vlastně příliš moc nevyskytují. Ke všemu další den, bohužel, prší a prší a prší.

Bude asi nejlepší, když pojedeme dál. Zkusíme atlantské pobřeží. Třeba tam bude lépe. Jdeme koupit jízdenku a 5. května ve 3 hodiny ráno odjíždíme. Kam?? To se dozvíte v dalším článku. Tak vydržte.

Milena

MAR DEL PLATA

10. – 22. 4. 2018

Z Puerto Madryn jsme jeli opět “ oblíbenou “ autobusovou společností Don Otto. Takže zpoždění. Tentokráte hodin.  S touhle společností v Jižní Americe raději nejezděte.

Autobusové nádraží je velké, čisté, plně obchodů. Dáváme si kafíčko a řešíme, kudy do hotelu. Přijeli jsme do deště. Takže opět taxík. Jsou přece levné.

Hotel Compostela je v centru. Ve městě je velká spousta ubytovacích zařízení, ale většina jich je zavřených. Je po sezóně.

MAR DEL PLATA je totiž přímořským letoviskem především pro hlavní město Buenos Aires. Je 400 km vzdáleno, což je tak 5 hodin jízdy. Má kolem 600 000 obyvatel. V letní sezóně se počet o hodně zvýší.

Říká se, že na přilehlých plážích je o sezóně hlava na hlavě a lidé se musí překračovat, když si jdou stoupnout do vody. Ano, nepřepsala jsem se. Opravdu ve vodě stojí, nejlépe tak ke kolenům a poskakují ve vlnách. Asi neumí moc plavat.

My jsme ale přijeli po sezóně. Je zde velmi příjemné prostředí. Obzvláště, když vysvitne slunce. Pak je to i na poležení na pláži. Bohužel areály s bazény jsou už uzavřeny. No, nevadí. Vydržíme i bez nich.

O dva dny jsme prošvihli velrybu, vyplavenou na Playa Grande. Byla nemocná.

Město toho ale může nabídnout více. Ne jenom pláže. Na promenádě kolem oceánu se o víkendu zpívá, tančí, staří pánové hrají obdobu petangu.

Jsou zde muzea, galerie, kina. No jo, byli jsme i v kině. Na filmu Černý panter. Docela to šlo. Druhý den jsme se dočetli ve zprávách, že po zhruba 40 letech v Saúdské Arábii je konečně povoleno jít do kina. No a hádejte, jaký byl první film. No jasně…. Černý panter.

Ve městě najdeme  sochu Dona Quijota a Sancho Panzy. V pozadí je busta Miquela Cervantese.

V jednom z muzeí si prohlížíme docela zajímavou výstavu, kde autor používá jako materiál sklolaminát. Hotová díla jsou prosvícena a výsledný efekt je velice poutavý.

. 

Mar del Plata ( místní město nazývají Marbel ) je rodištěm slavného bandoneonisti Astora Piazzolla. Má na jednom z náměstí svoji sochu v životní velikosti. Z bronzu. Protože ho máme oba rádi, hned jsme se u něho museli vyfotit.

 . 

Další známá osoba narozená v Marbelu je spisovatelka, překladatelka a vydavatelka časopisu Sur Victoria Ocampo. Zemřela v roce 1979 a je pohřbena na známém hřbitově Recoleta v Buenos  Aires. Stejně jako Evita. Její Villa Victoria v Marbelu je dnes přeměněna na muzeum. Tady jí navštěvovali slavní lidé z celého světa ( Igor Stravinskij, Indira Gándhí a další ). Nachází se ve vilové čtvrti, obklopena udržovanou zahradou.

V neděli jsme vyjeli legračně barevným autobusem. Vypadal jako mašinka. Je to City Tours, který jezdí 2,5 hodiny po městě. Dostali jsme se do přístavu, kde si dáváme výborné rabas, což jsou obalené kroužky z chobotnice ( my je známé pod názvem calamaras ).

Zajímavá byla také zastávka u Grutas Lourdes. Ano, je to jakási obdoba jeskyně v Lourdech. Také tady teče voda, kterou si lidé plní lahve. Asi se zde odehrály i zázraky. Stěny jsou totiž polepeny dlaždičkami s poděkováním za uzdravení.

Mar del Plata je zajímavé i po stránce architektury. Nenásilnou formou se zde doplňuje staré a nové. I když to nové hodně převažuje.

Moc se nám tady líbilo. Ale musíme pokračovat dál. Po 12 dnech lenošení odjíždíme na dva dny do Buenos Aires a posléze do URUGUAYE. A já se vám odtud zase ozvu. Počkáte si ????

Milena

PUERTO MADRYN

5. – 9. 4. 2018

Patagonie, provincie Chubut.

Přijíždíme po půlnoci. Bereme taxíka ( prvního v Argentině ) a zjišťujeme, že jsou levné.

Náš hotel Del Rey je skoro hned u oceánu. Odděluje ho pouze silnice a promenáda. Z jídelny, kde snídáme, se díváme na, ve slunci se lesknoucí, oceán. Jsme natěšení na prozkoumání města. Ono se nám totiž už, na druhý pohled, líbí. Ten úplně první pohled byl po půlnoci na autobusovém nádraží. A to se nám líbilo hodně. S těmi předchozími nelze vůbec porovnat.

Město, 28. 7. 1865, založili Velšané. Je to přímořské letovisko, které je po celý rok hojně navštěvované turisty. Asi se divíte, proč ? Odpověď je prostá.

RESERVA FAUNISTICA PENINSULA VALDÉS. To je, vlastně, důvod, proč jsme sem přijeli. Hlavním naším cílem je najít šikovnou cestovku, která nás na poloostrov dopraví. To se nám povedlo hned na první pokus.

FUGU TOURS. Sympatický pán nám prodává voucher, vše vysvětluje a druhý den jedeme.

Autobus ( pro 10 lidí ) pro nás přijíždí ráno, v 7,30 h. před hotel. Vyzvedáváme další účastníky zájezdu a ve finále jsme plní. Dokonce průvodce musí odmítnout jednu Japonku, která neměla zakoupený voucher. Není místo.

Jedeme. Celý poloostrov má rozlohu 4 000 km2. V roce 1999 byl zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. Vjíždíme na úzkou šíji, která od sebe odděluje Golfo San José a Golfo Nuevo. Opět, jako při vstupu do Los Glaciares, tak i tady musíme zaplatit 415 $ vstupného do rezervace. Cestou pozorujeme stáda lam, které se pohybují kolem silnice. Zvědavě na nás koukají. A my na ně. Průvodce nám ve španělštině a angličtině sděluje všechny možné informace o poloostrově. Vlastně mluví celou cestu.

První zastávka je v městečku Puerto Pyrámides. Není tady nic k vidění. Velryby mají po sezóně. Přesto nás průvodce vede k zálivu. Co kdyby se nějaká zapomněla. No, to se nestalo. Je to ale nádherné místo. Voda má tmavě modrou barvu. Fotíme.

Další zastávkou je Punta Cantor. Smíme chodit jenom po vyznačeném chodníčku. V dálce vidíme válející se rypouše sloní. To je tak všechno. Ale pohled na oceán je krásný.

Před námi už je Caleta Valdes. A tady je konečně něco k vidění a hlavně k focení. Kolonie tučňáků magellanských. Jsou tak blízko, že bychom si na ně mohli sáhnout. Ve stráni si hloubí své nory. Od hlíny mají “ fráčky “ celé zaprášené. Jsou  srandovní. Pozoruji jednoho z mnoha, který se potřebuje dostat o “ patro “ níž. Jsem zvědavá, jak to chce provést. Chvíli stojí, rozhlíží se a najednou hop a je dole. Seskok snožmo. Komické.

Hodně fotíme a dokonce si s nimi povídáme. Na závěr jim zamáváme a jedeme dál.

Punta Norte. Je to severní mys na poloostrově. Nejlépe vybavený. Restaurace, kulturní toalety. Ale…. mimo vyhlídkový chodníček v dálce vidíme opět stádo válejících se rypoušů sloních. Říkáme si, nemůžete se válet tady pod námi ? Pozorujeme je, alespoň, pomocí zabudovaného dalekohledu. Leží asi tak ve třech vrstvách na sobě. Chudák ten spodní.

Je tady spousta profesionálních fotografů s objektivy velikosti menších děl. Všichni je mají nasměrovány ( z pohledu k oceánu ) doprava. Proč asi ?

Asi po hodině začne jakýsi rozruch. Náš průvodce utíká pro zbytek výpravy k autobusu. Koukáme a nic nevidíme.

Ale najednou jsou tady. Ovšem ne zprava, ale zleva. Takže otočit stativy a čekat. PŘIPLOUVAJÍ TŘI KOSATKY. Tady se jim říká Orka ( oficiální název Orcinus Orca ). Všichni přítomní vykřiknou radostí. Dočkali jsme se. Orky připluli lovit. Říká se jim “ velryba zabiják “. Pohybují se ve vzorném útvaru. Takhle jim opravdu žádná, potencionální, potrava neuteče. Fotíme, točíme. Snad se nám to povedlo.

Tenhle pohled byl krásným zakončením výletu do rezervace poloostrova Valdés.

Poslední den v Puerto Madryn máme ještě další zážitek. Pozorujeme dva tuleně, kteří dovádějí ve vodě u městského mola. Probíhá tady totiž akce vylovení potápěčského zvonu. Tuleni jsou zvědaví, co že se to v té jejich vodě děje. A musí vše sledovat. No a my zase sledujeme je. Občas se mihnou i malí tučňáci, ale jsou tak rychlí, že není šance je vyfotit.

 .

Náš pobyt zde končí. Odjíždíme opět s autobusovou společností Don Otto, která má opět 1 hodinu zpoždění. Vzhledem k tomu, že máme před sebou 17 hodinovou cestu, takovouhle “ maličkost “ vůbec neřešíme. Tak adiós Puerto Madryn.

Milena

Z Ohňové země a Patagonie se přesouváme po východním pobřeží Argentiny směrem k Uruguay.

Naše první zastávka.

RÍO GALLEGOS

2. – 4. 4. 2018

Patagonie, provincie Santa Cruz.

Ekonomika města byla dlouhou dobu závislá na chovu ovcí a s tím spojeným zpracovatelským průmyslem. Také lodní doprava byla důležitá.

V současné době je zde nejvíce zastoupen turistický ruch.

Autobusové nádraží je, opět, na konci města. Taxíky jsou tady nedostatkovým zbožím. Do hotelu proto pochodujeme pěšky. Problém nám dělají chodníky nechodníky. Máme totiž zavazadla, která jsou kombinací batohu a kufru. Jdou vzít na záda, ale i táhnout za sebou na kolečkách. Jenomže po hliněném chodníku se štěrkem to nejde.

V hotelu Laguna Azul se naštěstí topí. Jsme tady, zatím, jediní hosté.

Druhý den vyrážíme na průzkum města. Jdeme k moři. Je pod mrakem a fouká. Hodně fouká. Přesto se statečně procházíme. Moc lidí nepotkáváme. Žádné lodě, žádní rybáři. Vlastně lodě ano. Vidime dvě. Jedna je rezavá a napůl rozpadlá. Ale je, alespoň, na vodě. Ta druhá je na suchu.

. 

Začíná pršet. Zrychlujeme krok. Naštěstí už jsme blízko hotelu. V pokoji je teploučko, koukáme na filmy, čteme si. A kde se vzala tu se vzala, za oknem seděla kočka, ale nebyl hezký letní den. Koukala na nás do pokoje. Bylo to komické.

Další den odjíždíme. Ale až večer. Cestou na autobus začalo opět pršet. Vlastně lejt. Nějak jim tady nefunguje odtok vody z ulice. Místní chlapec chtěl velkou louži přeskočit, hups, špatně odhadl vzdálenost a byl po kotníky ve vodě. My raději neskáčeme, ale pokorně louže obcházíme.

Už jsme na nádraží. Čteme a čekáme. Dlouho čekáme. A to ještě netušíme, že tady vznikl problém. Díky silnému dešti nejde elektrika. Nakonec jsme všichni ve tmě. Je to dost nepříjemné. Ještě nepříjemnější ovšem je, že náš autobus má hodinové zpoždění. Prvně jedeme se společností Don Otto. Ale všechno jednou končí, tak i my odjíždíme. Další destinací je COMODORO RIVADAVIA.

COMODORO RIVADAVIA

5.4. 2018

Patagonie, provincie Chubut.

Město je naší přestupní stanicí do další destinace. Po nočním přejezdu autobusem vystupujeme do slunného dne. Vycházíme ven z velmi prostého nádraží. Zase fouká. Silně. Přesto se jdeme podívat k Atlantiku. Krásná promenáda. Míjí nás běžec, který v silném předklonu bojuje s protivětrem. My sice neběžíme, ale bojujeme stejně.

Tohle město je bohaté na ropu. Máme pocit, že je cítit i na nádraží. Ale asi to je pouze pocit. V průvodci Lonely Planet se o městě píše, že má nejošklivější katedrálu, jakou jste kdy viděli. No, můžete jí vidět na fotce. Je zvláštní, ale myslím, že už jsem viděla i ošklivější.

.     

Podivným úkazem je kopec, který ční za nádražím. Připomíná nám svým tvarem Pyramidu Slunce v Teotihuacánu v Mexiku. Jdeme blíž a potvrzujeme si náš prvotní odhad. Jakou má funkci jsme ale nepochopili.

Dáváme si ve městě ( nádraží nic takového nemá ), v kavárně, výborné kafíčko a čekáme na další odjezd. Jedeme se stejnou společností ( Don  Otto ), jako z Río Gallegos. A opět mají zpoždění. Tentokráte už 1 ½ hodinu. No, ale nakonec stejně jedeme.

Naštěstí je autobus velmi pohodlný. Kategorie “ cama “, což je ve španělštině postel, znamená, že opěradlo jde sklopit téměř do vodorovné polohy. Usínáme skoro okamžitě a vydrží nám to až do dalšího města PUERTO MADRYN. Tam toho máme na programu poměrně dost, takže…… Hasta la vista, přátelé. Uvidíme se.

Milena

PATAGONIE

EL CALAFATE

30. 3. – 2. 4. 2018

Z Ushuaie ( Ohňová země ) se letecky přesouváme do El Calafate ( Patagonie ). Letíme ráno v 9 h. a máme celý, 1 hodinu trvající let, slunce. Krásné záběry z okna letadla.

V El Calafate na letišti si kupujeme jízdenku na shuttle bus, který nás rozváží od hotelu k hotelu. Jsme za to rádi. MHD tady nějak nefunguje. Letiště je 23 km od města. Zemí nikoho.

Bydlíme v Hostel Manantiales. Je to spíše bydlení typu airbnb. Máme super pokoj s topením v podlaze  ( bez toho bychom asi zmrzli ), mramorovou koupelnou a hlavně ve skříni je spousta ramínek. V obývacím pokoji je atrium s živým stromem a dalšími rostlinami. Je to velice příjemné.

EL CALAFATE  je město ( 22 000 obyvatel ) na jihozápadě Argentiny v provincii Santa Cruz. Za datum vzniku je brán den 7. 12. 1927, kdy zde byla argentinskou vládou oficiálně založena obec. Stejný den, i když o pár desítek let později, ale také z koncovou 7, jsem se narodila.

Ten pravý rozvoj města se začíná rokem 1943, když tady ustanovili správu národního parku LOS GLACIARES ( česky Ledovce ). V roce 1981 byl zapsán na seznam UNESCO.

V 70. letech 20. století prudce vzrůstá turistický ruch. Jsou budovány další a další hotely, restaurace, prodejny s outdoorovým vybavením. V roce 2001 otevírají nové letiště, které je schopno přijmout i velká letadla.

Možná se divíte, proč to. Odpověď je snadná. Součástí národního parku Los Glaciares  je největší argentinské jezero  – LAGO ARGENTINO. Je ledovcového původu. Má rozlohu 1415 km2 a jeho západní část zasahuje do národního parku.

K tomuto jezeru zasahuje Jihopatagonské ledovcové pole.  No, a jeden z jeho ledovců se jmenuje PERITO MORENO. A to je ten důvod, proč turisté do El Calafate přijíždějí. Odtud se totiž jezdí k ledovci.

PERITO MORENO

Rozkládá se zhruba 80 km od El Calafate. Zakoupili jsme, u jedné z mnoha zdejších “ cestovek “, jízdenku k ledovci. Za 600 AR$ pro jednoho. K tomu platíme ještě 500 AR$ / 1 os. za  vstup do parku. Pro cizince zase trochu dražší. Ale výsledek stojí za to.

Rozloha ledovce dosahuje 254 km2. Šířka 5 km, délka 35 km, průměrná mocnost 75 m. Je pojmenován po svém objeviteli – Francisco Moreno ( zvaný Perito, odborník ).

Odjezd je ráno v 7,45h. Opět vidíme východ slunce. Poslední dny nějak často. Je chladno. Cesta trvá asi 2 hodiny.

Vjíždíme do Los Glaciares. Do autobusu vstupují “ výběrčí “, kterým platíme již zmiňovaných 1000 AR$ pro oba. Pokračujeme dále. Průvodkyně sděluje nezbytné údaje o všem, co uvidíme. Rozdává nám plastové tašky na odpadky. Všichni jsme natěšení na to, co nás už za chvilku čeká.

Ještě jedna zatáčka……. a tam je. LEDOVEC PERITO MORENO. Zatím pouze z dálky, ale stejně všichni vyskáčeme z autobusu a fotíme. Pokračujeme dál. Konečně jsme na místě. Vystupujeme a teď už máme 4 hodiny jen pro sebe a ledovec.

Z okraje PENINSULA DE MAGALLANES ( Magallanesův poloostrov ), který dosahuje až k ledovci, zíráme s otevřenou pusou na tu krásu před námi. Ve svahu poloostrova jsou vybudovány, možná, i kilometry chodníčků v různých výškových úrovních. To nejnižší patro je přímo proti nejmocnější části ledovce. Asi tak 75 m vysoký. Zhruba 20ti patrový dům. Led přechází od bílé přes modrou až k tyrkysové barvě. Jsou v něm zřetelné tmavé čáry minerálních usazenin. Fotíme a točíme ze všech možných stran, úhlů a vzdáleností. Já asi ta 300 fotek. Naštěstí lze ty nicneříkající smazat.

Částečně svítí slunce, ale fouká ledový vítr. Mám zmrzlé ruce, protože v rukavicích fotit nejde. Samozřejmě tajně doufáme, že se zrovna nějaký kus odlomí a my to uvidíme, vyfotíme a Pepa natočí na kameru. Tomuto jevu se odborně říká “ telení ledovců “. Je to vždy doprovázeno hlasitým hřměním. Jo, my to slyšíme, jde to z boku ledovce, kam není vidět. Proti nám se, najednou, odlomil “ malý kousek “, asi tak velikosti osobního auta. Je to taková rychlost, že ani fotka ani kamera nic nestihly. Alespoň jsme se dívali. Ve vodě, u paty ledovce, jsou vidět ohromné kry. To muselo spadnout nedávno. Velikostí tak paneláku.

. 

Už je čas k odchodu. Jdeme po chodníčku a kocháme se ještě pohledem z dálky.  Okolní vrcholy, jezero, ledovec, mraky na obloze. Stromy jehličnaté, listnaté, keře s červenými kuličkami. Do toho plachtí ptáci ( bohužel ne kondor ). To je nádherná atmosféra celého tohoto úžasného koutu světa.

. 

A víte, co je na tom všem to nejkrásnější?  Že je to dílo přírody, které jsme, my lidé, zatím nestihli zničit. Ledovec si žije svým vlastním životem. Pohybuje se ( až 2 m denně ), zvětšuje se, tlačí se k poloostrovu, “ telí se “ . A tak by to mělo zůstat napořád.

To bychom ti, PERITO MORENO, přáli. A vlastně si to přejme i sobě.

Odjíždíme zpět do “ civilizace “. Máme ale hřejivý pocit, že jsme u tohoto, zcela přírodního jevu, alespoň na chvíli, byli.

Milena

TIERRA DEL FUEGO – OHŇOVÁ ZEMĚ

USHUAIA

Jsme v pravidelném spojení s domovem v Čechách. Syna a kamarády neustále dráždíme tím, že píšeme, jak chodíme v kraťasech a triku s krátkým rukávem. Ale ono na nás už taky došlo.

Středa, 28. 3. 2018, a my odlétáme z Buenos Aires do nejjižnějšího města na světě USHUAIA v TIERRA DEL FUEGO čili v OHŇOVÉ ZEMI.

Je 18,15h. Vycházíme z letadla do připojeného turniketu a dýchne na nás….. zima. Než vyjdeme z letištní haly, vyndaváme mikiny, návleky na krk, čepice, bundy a dokonce i rukavice. Všechno jsme měli na sobě naposledy v Portugalsku, v listopadu loňského roku. A jak jsme teď rádi, že to máme.

Z letiště, k našemu hostelu La Posta, je to tak půl hodiny chůze, takže pochodujeme. Je ještě světlo, tak cestou fotíme, co to jde. A už jsme “ doma”. Dostáváme pokoj se jménem Margarita. Nejdůležitější částí vybavení, pro nás, jsou kamna na plyn. Najla z recepce je zapíná, my se odcházíme někam najíst a doufáme, že budou topit. TOPÍÍÍ. Paráda.

Ohňová země přišla ke svému jménu v roce 1520, kdy Fernão de Magãlhaes, při své cestě kolem světa, proplul kolem severního pobřeží ostrova. Během plavby spatřili námořníci ohně a domorodce na pobřeží. Proto jméno Ohňová země. Správně by to však mělo být Země ohňů.

Město Ushuaia má zhruba 60 000 obyvatel. Bylo založeno 12. října 1884 evropskými osadníky. Hned po svém založení začalo město sloužit jako trestanecká kolonie pro argentinské vězně. Ti sem byli přiváženi stejně jako britští vězni do Austrálie. Byli řízeni kolonisty a budovali nově vznikající město. Dodnes si můžete v prodejnách s upomínkovými předměty zakoupit vězeňsky pruhované triko.

V roce 1950 se Ushuaia stala klíčovou námořní základnou.

Druhý den, kolem 10h., vyrážíme. Je zhruba 8°C, ale slunce. Co je ale dost nepříjemné, je vítr. Tím je Ohňová země proslulá. Fouká, fouká, fučí, fučí. Jsme v subpolárním podnebném pásu. V tundře. Je sice ještě léto, ale ne v tom našem pojetí.

Máme na sobě všechno teplejší oblečení. I rukavice. Ovšem místní nadšenci mají kraťasy. Vždyť je přece léto.

Procházíme se městem, které je hodně roztažené kolem kanálu Beagle ( Canal de Beagle ) na úplném jihu. Dále na jih už pak žádná silnice nevede. Zrovna zde kotví velká osobní loď. Tam někde v dálce leží Antarktida ( asi 1200km ). Ushuaia je výchozím bodem pro expedice. Je to hodně zvláštní pocit být vlastně “ na konci světa “.

 Hlavní roli v ekonomickém růstu města hraje turismus. Ubytování je poskytováno hlavně formou hostelů. To mají v oblibě  “ baťůžkáři “, protože je to finančně únosné. Můžete si sami uvařit, a tím ušetřit ještě více. I my často bydlíme v hostelech.

Je vidět daleko. Vzduch je průzračný. Žádné komíny, žádný kouř. Topí se zemním plynem, kterého tady mají dost. Okolní vrcholky hor, zhruba 1500 m vysokých And, jsou pokryty sněhem a ledovci. Spolu s nádherně modrou barvou moře a oblohy, s trochou bílých mráčků, to tvoří úžasná “ panorámata “. 

Samostatnou zvláštnost tvoří stavební architektura domů. Je to tak říkajíc “ každý pes jiná ves “. Jsou tady dřevěné i zděné domečky, klasické sruby, ale i panelové domy. Ty jsou obloženy barevným plechem, pod kterým je tvrzený polystyren na zateplení. Jedno však mají všechny stavby společné. Malá okna. Kvůli úniku tepla.

Neženeme se na žádné treky, abychom si dokazovali, že na to ještě máme sílu. Nechceme lézt x hodin na ledovec. To si necháme až do El Calafate. Naopak. V jedné z útulných kaváren si dáváme kafíčko, koukáme na tu krásu a je nám moc dobře.

Další den vstáváme už v 6 h. ráno. V 9 h. nám totiž letí letadlo do El Calafate v Patagonii. Opět jdeme pěšky. Je ještě tma, ale chvilku poté, co dorazíme na letiště, vychází slunce. To se nám, na našich cestách, mockrát nepodařilo vidět. Tím pohledem končí náš pobyt v nejjižnějším městě světa USHUAIA.

Do El Calafate se fakticky těšíme. Odtud se totiž jezdí k ledovci Perito Moreno.

Tak si na to počkejte.

Milena

BUENOS AIRES

3. část

Původně jsem byla rozhodnutá, že tuto část věnuji psaní o muzeích a galeriích. Ale nakonec to bude jinak. Chci zde popsat své postřehy a zážitky, které nás při, více než, měsíčním pobytu v Buenos Aires potkaly.

Lidédé v B.A. jsou velmi různorodí. Potkáte tady hlavně bělochy, ale v hojné míře i Asiaty. Těch je opravdu hodně. Někteří jsou “ čistí “ , ale většina už je namíchaných. Černochů velice málo. Spíše jednotlivci.

K “ Číňanům “ chodíme na večeři. Ti se, tak jak je to u nich zvykem, velice dobře v tomto městě uchytili. Tuhle jídelnu obhospodařuje zřejmě jedna rodina. Starý pán sedí zvenku u dveří, které jsou stále dokořán a “ hlídá “. Je to taková “ funkce “ jenom na oko. Ale má pocit, že je užitečný. Zbytek rodiny kmitá uvnitř. Je to jídelna, kde si sami nandáte jídlo, jdete si ho zvážit a poté zaplatíte. Mají velmi širokou nabídku. Od studené kuchyně přes různé úpravy masa, ryb, omáčky, přílohy. Je to dobré a levné.

Dalším zážitkem je doprava. Musíte si koupit SUBE kartu, na kterou jezdíte v autobusech, příměstských vlacích, v metru. Naštěstí můžeme jezdit oba na jednu. Akorát si jí musíme vždycky podat a přiložit k turniketu. A pořád hlídat, aby byla dostatečně “ nabitá “.

Jezdíme hlavně metrem. To má 5 linií. Ve stanicích, kde se jednotlivé trasy kříží ( až tři najednou ), jde občas o zdraví. Zkuste vystoupit ze zcela narvaného vagonu, kam se proti vám derou další lidi. Musíte jít hlava nehlava. A vydržet.

Téměř vždy nastoupí do vagonu nějaký “ taky muzikant “. Nejhorší jsou ti, kteří mají ke své produkci na hudební nástroj zesilovač. V uzavřeném prostoru vagonu zní basová kytara přes zesilovač fakticky děsivě. A vy nemáte úniku.  Pak jdou vybírat peníze. No, není to romantika?

Jeden, velmi slunný den, jsme se rozhodli, že pojedeme na koupaliště. Recepční v hotelu nám našel čísla autobusů a my vyrazili. Stanici Retiro jsme našli v pohodě. Za chvíli jel autobus číslo 33 a my nastoupili. Jedeme, jedeme, dlouho jedeme. Je vedro. Po hodině a půl dojedeme na konečnou. Koupaliště nikde. Asi už je vám jasné, že jsme jeli na druhou stranu. Takže ještě o něco déle jedeme zpátky. Po zhruba 3 ½ hodinách jsme na místě. Jsou už 3 hodiny odpoledne. Jdeme k pokladně a tam zrada. Vstupné je 200AR$ pro jednoho. Asi 250 Kč. To se nám, vzhledem k pokročilé hodině, platit nechce. A tak skončila naše návštěva místního koupaliště.

Slunit se chodíme do parku s “ kytkou “, kde jsou dřevěná lehátka, pofukuje větřík a my si spokojeně čteme.

. 

Jedeme na výlet do městečka Tigre. Hodinu od B.A. příměstským vlakem. Leží v deltě řeky Paraná. Je protkáno kanály, na kterých jezdí lodě různých velikostí a zaměření. Všechny náklady se vozí po vodě. Mají tady divadlo, kasino, tržnici s rukodělnými výrobky. Kdybych měla pracovat v B.A., tak bych chtěla v Tigre bydlet. Jsme rozhodnuti, že zůstaneme až do večera. Jenomže nám udělalo čáru přes rozpočet počasí. Kolem 17 hodiny se zatáhlo a začalo krápat. Po chvíli už lilo jako z konve. Déšť přišel asi po měsíci. Tak jsme se museli sklonit před přírodním živlem.

Jednoho dne, konkrétně 8. 3., jedeme “ domů “, vystoupíme z metra  a jsme v šoku. Celá široká avenida je ucpaná ženami. Obrovský průvod od Casa Rosada – prezidentského paláce až k budově Kongresu. Na transparentech čteme hesla za osvobození žen od nadvlády mužů. Některé, hlavně ty mladé, jsou nahoře bez. To se Pepovi líbí a chce se dívat. Mně z toho ale běhá mráz po zádech a chci jít domů. Je zde hodně policistů. Doma v hotelu si pouštíme televizi a dozvídáme se, že stejné protesty jsou ve Španělsku i Itálii. Tady v Buenos Aires bylo kolem 800 000 žen v ulicích.

Máme i zážitek s pokusem nás okrást. Sedíme v sobotu na lavičce, v parku plném lidí, a čteme si. Najednou dostanu zásah něčím mokrým do čela. Podle množství si říkám, asi se vypustil holub. Sdělím to Pepovi a on na to, že dostal také. Kolemjdoucí dvě ženy hned nabídly pomoc ve formě kapesníčků. Jsme ohození i na zádech. Ženy nás tak podivně postrkují, abychom stáli zády k sobě. Pepa se otáčí k lavičce, aby si z batohu vzal další ubrousek a kde se vzal, tu se vzal muž, který už měl v každé ruce jeden batoh a chystal se s ním zmizet. Naštěstí mu to nevyšlo. Pepa na něj houknul, ať zmizí a kupodivu mu porozuměl. I česky. Ženy najednou také urychleně odešly. Zjistili jsme, že ona látka, která nás ohodila, je pouze nějaká tmavá hmota smíchaná s vodou. Ani nezapáchá. Zúčastněné osoby jí na nás zezadu hodily, abychom se zvedli a odešli od lavičky. Vše dobře dopadlo. A jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré. Od toho okamžiku jsme opět v plném soustředění a pohotovosti.

Navštívili jsme také galerie. Buenos Aires je městem, kde z budov, které už nemají využití udělají galerii. Z bývalé budovy pošty a celnice v přístavu je centrum kultury. Pořádají se koncerty, výstavy, je zde divadelní sál.

V Nacional Museum of Fine Arts je velká výstava, která jde napříč staletími. Jsou zde sochy od Augusta Rodina, obrazy od El Greca, Picassa a dalších velikánů. Můžete zde pobýt celý den a stejně máte pocit, že je to málo.

Představení opery Tři sestry  na motivy hry od Čechova v Teatro Colon patří ke kulturním zážitkům velkého ražení. Samotné divadlo je úžasné. Je z roku 1908, má 2 500 míst. Samotná opera je zpívaná v originále a nad jevištěm jdou titulky ve španělštině.

V Buenos Aires se dobře žije. Ceny jsou stejné jako v Čechách. Moc se nám tady líbí. Ale vše jednou končí a my se přesunujeme dál. Doslova a do písmene. Čeká nás Ohňová země a Patagonie.

Tak držte palce, ať tam nezamrzneme. A já vám o tom zase napíšu.

Milena